Čmeláci se totiž umějí zahřát, a proto mohou vylétnout dřív než většina ostatních druhů hmyzu, včetně včel. Mají tak na starosti nejčasnější květy, ale také řadu rostlin ve vysokých horách, které musí rozkvést v době, kdy ještě leží sníh, aby do konce krátké sezony stačily vytvořit plody a poslat je do světa.
Čmeláci opylují i rostliny, které včely přehlížejí
Na rozdíl od včel si čmeláci také poradí prakticky se všemi typy hmyzosnubných květů. Mají totiž dlouhý jazyk, takže dosáhnou i do „hlubokých“ květních trubek. Navíc dělnice – i ty z jednoho hnízda – jsou různě velké, a tak se mohou zaměřit na širokou škálu rostlin: opylují víc než 70 % druhů z těch, které u nás rostou.
Včely medonosné navíc mají ve zvyku zaměřit se na nejbohatší zdroj potravy, třeba na řepkové pole, a ostatní, „méně zajímavé druhy“ přehlížejí. Místo nich mohou opylení zajistit právě čmeláci, kteří si hledají jiné druhy rostlin, a navíc neradi létají tak daleko jako včely. Čmeláky lze také dobře využít pro opylování výsadeb ve sklenících. Proto se v poslední době pozornost mnoha pěstitelů zaměřuje na chov čmeláků, kteří mají zajistit opylení jejich rostlin.
Královna navštíví zjara několik tisíc květů denně
Jak ale čmeláci vlastně žijí? Čmeláčí samičky – ty se probouzejí ze zimního spánku už v první polovině března – mají napilno: založení nové hmyzí rodiny totiž záleží jen na nich. Sbírají nektar z květů, aby se „vykrmily“ a aby měly energii na to, co je čeká.
Budoucí královna sice přímo nestaví hnízdo, ale musí najít vhodnou dutinu – třeba opuštěné myší hnízdo, ale někdy také ptačí budku. Tam z vosku smíchaného s pylem slepí komůrku, do níž naklade asi deset vajíček. Larvy, které se z nich vylíhnou, musí krmit a zahřívat – pak se larvy zakuklí a později se z nich vylíhnou první dělnice. V tomto „zakladatelském období“, kdy všechna práce spočívá jen na ní, musí královna navštívit každý den několik tisíc květů.
Provoz čmeláčí kolonie zajišťují dělnice
První skupina dělnic se pak konečně může ujmout svých úkolů: shánění potravy, ale také zahřívání či větrání hnízda. Královna postupně přestane vylétat ven a věnuje se svému hlavnímu poslání – kladení vajíček. Čmeláčí kolonie tak postupně nabývá na početnosti. V oblastech s drsným klimatem může mít několik desítek jedinců, v mírných regionech jich bývá několik set a v jižní Evropě třeba až tisíc.
Po páření přezimují jen samičky čmeláků
Na konci léta, je čas myslet na budoucnost: líhnou se tedy už jen samečci a samičky (budoucí matky), a to nejen z královniných vajíček, ale i z těch, která nakladly dělnice. První se vyklubou samečci. Několik dnů zůstávají v hnízdě, ale pak je opustí a už nikdy se nevrátí: prozkoumávají své „teritorium“ a vyhledávají samičky, často v blízkosti jiných čmeláčích hnízd. Noci tráví v květech a s podzimním ochlazením jejich život končí.
Také samičky se několik dnů po vylíhnutí zdržují v domovském hnízdě. Zpočátku se nechávají krmit pylem, okolo pátého dne „cvičně“ vylétnou ven a pak už se vydávají ven, na námluvy. Když se budoucí královna spáří se samečkem, ještě jednou se vrátí do hnízda: nabere si zásobu medu a teprve potom odletí navždy, hledat místo, kde přečká zimu. Když se jí to podaří, čeká ji zakladatelská práce, tak jako její matku. Pomoci jí můžete pořízením čmelínu, výsadbou medonosných rostlin a nabídnutím pítka s čistou vodou.
