Na rozdíl od jiných ptáků, kteří v chladném ročním období opustí své revíry a sdružují se do hejn, zůstávají červenky obecné (Erithacus rubecula) na „svém“ území a ve své blízkosti nestrpí nikoho jiného ze stejného druhu.
Samotářské červenky si hájí svůj revír
Červenky jsou samotáři s výrazným teritoriálním chováním, a platí to i u samiček. Oranžově zbarvená zářivá hruď příslušníkům stejného druhu už zdaleka signalizuje: tady jsem já, tento revír je obsazen! Pokud je na obzoru vetřelec, používají červenky především zpěv, aby jasně vyznačily hranice revíru. Soupeři nezřídka vedou dlouhé pronikavé zpěvní duely.
Pokud to žádný z nich nevzdá, zkouší majitel teritoria vetřelce zahnat výhružnými pohyby: vypne hruď, doširoka roztáhne křídla. U tvrdohlavých protivníků někdy dojde i na skutečný útok, i když jen velmi zřídka. Ptáci pak zkoušejí pomocí útoků zobákem a pařáty protivníka dostat na zem, dokud to nevzdá. Jen v době páření dokážou červenky ve svém teritoriu, velkém asi 700 metrů čtverečních, strpět partnera.
Červenky jsou částečně tažní ptáci
Ostatně naše červenka na podzim a v zimě často není ta, kterou jsme mohli pozorovat na jaře a v létě při koupání v jezírku nebo při odchovu mláďat. Tito ptáci jsou částečně tažní: naše letní červenky táhnou na podzim ke Středozemnímu moři, zatímco jiné přiletí ze Skandinávie, aby u nás strávily zimu. Na cestu se ovšem vydávají především samičky; mnozí samečci tah vzdali, aby měli začátkem jara výhodu při hledání vhodných revírů, jichž je stále méně.
Co mají červenky na zahradě rády
Červenky mají rády zahrady s kvetoucími keři, které na jaře přilákají hmyz a na podzim a v zimě nesou plody. K nim se hodí husté živé ploty, které nejsou stříhány v době hnízdění, vítáno je i jezírko s ploše vybíhajícím břehem – místo pro koupání a pití, pokud možno chráněné před kočkami. V zimě červenky potěšíte ovesnými vločkami, hrozinkami a lojovými koulemi na krmítku. Za to se vám rády odmění svým zpěvem.
