Odpověď je jednoduchá, když si uvědomíte, že žížala dýchá povrchem svého těla. K tomu však potřebuje, aby povrch jejího těla byl vlhký. I proto žije v půdě, ve spleti vytvářených chodbiček, v nichž je chráněna před vyschnutím.
Ty samé chodbičky, které ji chrání a jimiž se do půdy dostává vzduch, resp. kyslík, mohou být však také její zkázou. Mohou se bortit, zúží se či ucpou nebo se v nich sníží obsah kyslíku spotřebou jiných půdních živočichů... Nejčastěji se však během dešťových srážek zaplavují vodou a žížala se může pod zemí udusit, resp. utopit. Nezbývá jí pak nic jiného než vylézt na povrch půdy a počkat, dokud se voda nevsákne do větší hloubky. I proto se žížalám říká dešťovky.
Hned, jak to půda umožní, se žížaly vracejí zpět pod zem, kde jsou před predátory ve větším bezpečí. Kromě prostředí jsou důvodem i malé, svaly ovládané štětinky na jednotlivých článcích těla. V případě ohrožení je žížala dokáže vysunout, zjednodušeně řečeno se jimi v chodbičce zapřít a odolat vytažení z půdy.
