Ačkoli existuje asi 20 druhů sněženky, u nás roste jen jeden, a to sněženka jarní (Galanthus nivalis), které se říká také sněženka podsněžník. Kromě zahrad se vyskytuje i ve volné přírodě, nejčastěji v lužních lesích. Ve Velké Británii, o níž bude řeč, ale sněženka nikdy přirozeně nerostla. Kdy přesně se na britské ostrovy poprvé dostala není jisté, velký (i když smutný) nástup na scénu ale zažila v 19. století.
Jak sněženky putovaly poštou do Británie
Důvodem byla válka, která se odehrávala v polovině 19. století na Krymském poloostrově. Britské vojáky po tamní zimě okouzlily květy sněženky tak moc, že jejich cibulky začali posílat v dopisech svým ženám a matkám jako důkaz lásky a vzpomínky. Někteří je odesílali rovnou z bojiště, protože věděli, že už se domů nevrátí, ti šťastnější je po ukončení války sami přivezli. Na hroby padlých vojáků se pak jako připomínka vysazovaly sněženky a mnohé odrůdy také dostaly jméno po někom, kdo v Krymské válce padl.
Z neznámé sněženky se stala posedlost
Britové, resp. Angličané měli odjakživa lásku k zahradám a cit pro rostliny v krvi. Proto si také brzy všimli, že se jednotlivé sněženky od sebe poměrně často liší. Stačila malá odchylka a nová odrůda byla na světě. To vyvolalo v jinak konzervativních obyvatelích Británie sběratelskou vášeň takových rozměrů, že dostala své jméno – galantofilie (Galanthus je latinské označení pro sněženku).
Sbírání a pěstování různých druhů a odrůd sněženek se zpočátku věnovali jen lidé z vyšší společnosti, později se tato záliba ale rozšířila i mezi běžné pěstitele, zahrádkáře a zahradníky. Sněženky se tak staly jednou z hlavní atrakcí jarních výstav rostlin, kde se prodávají po jedné cibulce a vybrané odrůdy se dokonce draží, a to i za stovky liber.
