Zatímco jarní cibuloviny už dávno odkvetly a cibule některých z nich po vyjmutí z půdy čekají v chladu a suchu na opětovné zářijové vysazení, letní jsou v plném květu. Pro druhou polovinu prázdnin je ovšem typická výsadba cibulovin kvetoucích na podzim. Které k nim patří?
Ocún jesenní kvete už na podzim, listy ale vytváří až na jaře.
Květy ocúnu jesenního vyrůstají rovnou ze země
Ocún jesenní (Colchicum autumnale) má zajímavý životní cyklus: po srpnové výsadbě hlízek – 10 cm hluboko a s 15cm rozestupy – vyrostou květy obvykle v září až říjnu, a přímo ze země. Listy s plody vytváří rostlina ale až příští rok na jaře, proto se ocúnu někdy říká naháček (má „nahé“ květy). Ve středověku se latinsky označoval jako „filius ante patrem“, což znamená syn před otcem – v kalendářním roce totiž de facto nejdříve plodí, a pak teprve kvete.
Během květu je semeník ocúnu uložený pod úrovní půdy a objeví se až na jaře, kdy dozrávají semena a rostoucí lodyha s listy ho vynese nahoru. Ocún se tak řadí k rostlinám s nejdelším květem v Evropě. Jelikož listy dodávají hlízkám živiny, vodu a sílu pro podzimní kvetení, nesmějí se posekat.
Na zahradě se hlízky ocúnů vysazují na osluněné, příp. polostinné místo s vlhčí hlinitou půdou. Vysadit je můžete i do skalek nebo jako lem záhonů, dobré stanoviště je i na okrajích nepříliš často sečeného trávníku. Rostliny vyrůstají ve vzpřímených trsech a na daném místě vydrží více let, přičemž každý rok bohatě vykvetou. Pořídíte je nejčastěji ve směsi bílé, růžové nebo lila barvy. Pozor, ocún je jedovatý.
Lužanka je často známější pod latinským jménem Sternbergia.
Lužance žluté se říká podzimní narcis
Lužanky jsou drobné rostliny. V zahradách se pěstují čtyři druhy, z nichž na podzim kvetou tři. Nejznámější je lužanka žlutá (Sternbergia lutea), známá také jako podzimní narcis, i když květ připomíná spíše krokus nebo ocún. Její latinské označení Sternbergia nese jméno českého botanika, hraběte ze Štenberka – jednoho ze zakladatelů Národního muzea. Drobné cibulky se sázejí začátkem srpna asi 10 cm hluboko a do malých skupin. Cibulovina vytváří růžici přízemních 15–20 cm dlouhých listů a v září až říjnu rozkvétá zlatožlutými nálevkovitými květy velkými až 5 cm. Květy rostou jednotlivě, občas po dvou.
Rostlina uvítá slunné a chráněné místo a propustnou půdu, může být i kamenitá skalka, s mírně alkalickou reakcí. Lužanka je mrazuvzdorná, v méně příznivých polohách je nutné ji ale v zimě chránit smrkovým chvojím nebo mulčem z rašeliny. Na jednom místě vydrží i několik let bez přesazení, jakmile ale začne méně kvést, je třeba ji přesadit a oddělit postranní cibule k množení.
Oranžové blizny krokusu (šafránu) sličného se na rozdíl od krokusu setého nesbírají.
Krokus sličný kvete už na podzim
Podzimní šafrán, resp. podzimní krokus sličný (Crocus speciosus, ostatní krokusy kvetou na jaře) stejně jako ocún rozkvétá už na podzim a jeho listy vyrůstají až zjara. Hlízky se vysazují v srpnu do hloubky 5 až 10 cm na spíše sušší a slunné místo s běžnou zahradní půdou – nemusí se ani přihnojovat. Rostlina kvete v září až říjnu modrofialovými květy, které mají na okvětních plátcích modré žilky. Čnělka je bohatě rozvětvená, má oranžové blizny, které se ale na rozdíl od jarního šafránu setého nesbírají.
Pořídit je možné i kultivary ve světle modré, tmavě fialové nebo bílé barvě. Z každé hlízky se vyvine jediný květ, na rozdíl od ocúnů, u nichž vyrůstá z každé hlízky hned několik květů. Na zahradě se krokusům daří zejména na klidných místech pod stromy, v trávníku nebo ve skalce.
