Latinské označení sadce – Eupatorium – je odvozeno od jména řeckého krále Mithridatese VI. (Eupatór Dionýsos), který se zabýval bylinkami. Jiný původ má anglický název Joe-Pye Weed. Sadci se tak má říkat podle amerického indiána, který jím léčil tyfus. Nakolik je to pravda, nevíme. Rod sadec každopádně zahrnuje vícero druhů, přičemž k těm, které u nás rostou nebo se cíleně pěstují, patří zejména následující dva.
Sadec konopáč pro proutkaře, včely a léčitele
Sadec konopáč (E. cannabinum) roste na pasekách, březích potoků a řek, v lužních lesích i příkopech. Má rád vlhko, humózní půdu a polostín. Jeho vlhkomilnost využívají i proutkaři, podle nichž je sadec ukazatelem vysoké hladiny spodní vody.
Rostlina dorůstá až do výšky 180 cm, a v zahradě se proto uplatní jako pohledová clona. Šíří se podzemními oddenky a vytváří větvenou lodyhu, která bývá zbarvená do nachova. Její listy jsou dlanitě členěné a připomínají trochu listy konopí, z čehož vznikl pravděpodobně název “konopáč”. Květy jsou růžové úbory uspořádané do chocholičnatých lat, které kvetou od července do srpna až září a jejich slabá vůně přitahuje ohromné množství včel a motýlů. Rostlina se proto řadí mezi včelařské rostliny, které poskytují včelám pozdně letní a podzimní pastvu.
Konopáč, stejně jako další druhy sadce, obsahují velké množství léčivých látek. K hlavním se řadí glykosid eupatorin, různé silice, flavonoidy... Byl prokázaný antivirový a antirevmatický účinek rostlin, u některých druhů dokonce cytostatický a sadec byl v minulosti hojně využíván v lidovém léčitelství.
Sadec nachový pro mohutné a olistěné trsy
Do zahradách se však vysazuje hlavně nepůvodní sadec nachový (E. purpureum). Jedná se o odolnou trvalku s výškou do 2,5 metru, která vytváří mohutné a husté trsy lodyh. Ty jsou po celé délce olistěné a na vrcholu rozkvétají květy purpurové barvy. Květy fungují jako magnet pro motýly a kvetou až do začátku podzimu, kdy se mění na ochmýřené nažky.
Sadec nachový má rád slunce i polostín, vlhkou a spíše alkalickou půdu a blízkost vodních prvků. Jeho pevné stonky odolají větru i dešti, při suchu však kvůli hustému olistění viditelně uvadají a svěšují listy. Rostlina se rozrůstá podzemními výběžky a za vhodných podmínek vydrží na místě mnoho let. Na záhony se vysazuje spolu s dalšími pozdně kvetoucími trvalkami. Odkvetlé lodyhy není nutné na podzim odstraňovat, stačí je na jaře u země seříznout.
