Zimnokvět časný (Chimonanthus praecox) je opadavý teplomilný keř z čeledi sazaníkovité. Pochází z Číny, dorůstá do tří metrů (na výšku i do šířky) a kvete zhruba třetím rokem po výsadbě. Je pro něj typické vidličnaté (dichotomické) větvení, při němž se každý růstový vrchol rozdělí vždy na dvě shodné dceřiné větve, které dále pokračují v růstu.
Květy zimnokvětu časného jsou skloněné, aby se do nich nedostal případný sníh.
Foto: Shutterstock
Květy zimnokvětu voní po vanilce
Dřevina vytváří vstřícné, na rubu chloupkaté listy, ovšem nejatraktivnější jsou na zimnokvětu žluté až žlutobílé květy s červeně zbarveným středem. Vyrůstají jednotlivě na loňském dřevě, jsou asi 2,5 až 3 cm široké, kvetou od ledna do března a výrazně voní po vanilce. Vůči mrazu jsou poměrně odolné – mají tvar skloněného zvonku, takže se při sněžení do květu sníh nedostane.
Při oteplení navštěvují květy zimnokvětu hojně včely. Z odkvetlých květů se vyvinou 4 cm dlouhé nepravé plody soudkovitého tvaru (zdužnatělé češule), které jsou jedovaté a v našich podmínkách nedozrávají. V tradiční čínské medicíně se z květů vyrábí léčivý a vonný olej.
Zimnokvět nevyžaduje zvláštní péči
K růstu potřebuje zimnokvět slunné až polostinné teplé stanoviště chráněné před silným větrem. Vyhovuje mu propustná, živná a vlhká půda, ale nepřemokřená. Závlahu uvítá keř hlavně za sucha. Množí se zelenými řízky odebranými v červnu, příp. hřížením. Prořezává se jen nezbytně, a to po odkvětu. Zimu zvládá obstojně (je mrazuvzdorný do -15 °C), jen mladé rostliny je nutné chránit chvojím.
Zimnokvět vynikne v předzahrádce nebo podél cest, kde oceníte jeho květy a vůni. Pěstuje se rovněž jako solitéra, zatím spíše v botanických zahradách a arboretech. Větvičky je možné ve váze rychlit, stejně jako třeba zlatici nebo třešeň.