Zelené hnojení, resp. hnojení rostlinami (jejich vypěstování a následné zarytí), má několik výhod: obohatí půdu o živiny, a zároveň ztíží klíčení plevelům. Kořeny rostlin vysetých na zelené hnojení navíc kypří půdu. Některé z nich, třeba slunečnice, lupina nebo sléz, svým kořenovým systémem dosáhnou až do metrové (nebo několikametrové) hloubky, a dokážou tak prokypřit těžké půdy.
Zelené hnojení zvyšuje obsah humusu v půdě
Ostatně i nať, rozsekaná a zapravená do půdy (velké listy a stonky, jaké mají slunečnice, je však lepší zkompostovat), zvýší obsah humusu, a půda pak lépe zadržuje vodu a živiny.
Některé rostliny, které se používají na zelené hnojení‚ mají zvláštní schopnosti: například aksamitníky omezují množství háďátek v půdě, mnoho druhů poskytuje potravu včelám a dalším druhům hmyzu.
Které rostliny můžete k zelenému hnojení využít?
Nejvydatnějším „hnojivem“ jsou rostliny z čeledi bobovitých, jako je lupina, vojtěška nebo jetel. Na jejich kořenech totiž žijí hlízkové bakterie, které umějí poutat vzdušný dusík – a ten bude po zapravení nadzemních částí do půdy k dispozici následným plodinám.
Zelené hnojení můžete sít až do podzimu. Do září stihnete ještě vysít nepřezimující měsíček lékařský, do října vlčí bob úzkolistý. Vysejete-li některou ze zimovzdorných rostlin (ozimé žito, zmíněný jetel, konkrétně inkarnát, špenát setý, kozlíček polníček nebo vikev huňatou), můžete je nechat růst až do jara a pak posekat, rozdrtit a zapravit do půdy, případně doplnit dusíkatým hnojivem.
Plodina a zelené hnojivo nesmí být příbuzné
Existují však i omezení, která lze shrnout do hesla „plodina a zelené hnojivo by neměly být příbuzné“. Po košťálovinách tedy nesejte rostliny z čeledi brukvovitých (hořčici), po hrachu nebo fazolech se raději vyhněte bobovitým rostlinám. Dobrým přerušovačem osevního postupu je svazenka vratičolistá, která není příbuzná s žádnou u nás pěstovanou zeleninou a je oblíbená u včel.
