Kokotice (Cuscuta sp.) je svlačcovitá rostlina, jejíž druhy dokážou provádět fotosyntézu buď velice omezeně, nebo vůbec ne. Aby přežila, najde si hostitelskou rostlinu, kolem níž se následně začne ovíjet. Především do ní ale zapustí jemná vlákna, která vrostou až do cévních svazků okupované rostliny a odčerpávají z nich živiny. Původní kořeny kokotice časem tak postrádají smysl a odumřou. Nejdřív ale musí kokotice svého nedobrovolného hostitele najít, protože pokud se jí to do několika dnů nepovede, odumře.
Jak fungují „oči a nos“ kokotice
Kokotice samozřejmě nemá zrak a čich v běžném smyslu slova. S ostatními rostlinami „komunikuje” hlavně pomocí různých chemických signálů nebo fyzikálních jevů, které dokáže vyhodnotit. V Austrálii například vědci zjistili, že kokotice roste vždy směrem k místu, které je stíněné jinými rostlinami a kde má větší šanci najít hostitele. Jak však pozná správný směr? Je to vlastně jednoduché. Listy rostlin pohlcují mj. krátkovlnné červené záření a světlo, které listy projde, tudíž obsahuje více toho dlouhovlnného. Podle poměru obou záření ve světle pak kokotice pozná, kterým směrem se nacházejí listy, resp. potenciální hostitel.
Kromě „očí” využívá kokotice i „nos”. Každá rostlina totiž uvolňuje do okolí určité množství určitých těkavých látek. Každá tedy jinak „voní”. Semenáčky kokotice dokážou tuto kombinaci látek dešifrovat, a rozpoznat tak nejpříhodnějšího hostitele.
Jak se rostliny proti kokotici brání
Hostitelské rostliny se samozřejmě nechtějí nechat vysávat a proti kokotici bojují. Některé i úspěšně. Němečtí vědci například zjistili, že napadené rostliny dokážou vyrábět obranné látky, které pak distribuují do míst napadení kokoticí. Tam tyto látky způsobí odumření té části rostliny, do níž jsou už zanořena vlákna kokotice. Napadená rostlina tak vlastně obětuje určitou část svého těla, aby zbytek přežil, a kokotici znemožní přístup ke zdroji živin. Kdo by to těch rostlin řekl, že?
