V minulosti si lidé léčivých rostlin vážili, často je i uctívali, a označovali je podle vlastností, které vykazovaly. Ty, které nemoc úspěšně léčily nebo poskytovaly nemocnému citelnou úlevu, dostávaly jména pozitivní, krásná až poetická. Vonné a sladce chutnající byliny tak mají líbezné názvy, jako např. mateřídouška, hořké, trpké a svíravé jsou už podle jména štiplavé, jako třeba svízel syřišťový, a jedovaté byly označovány výstražně až hanlivě, kupř. rulík zlomocný.
Jaterník je na játra
Jiné byliny byly pojmenované podle části těla, kterou léčily, nebo nemoci, na kterou účinkovaly. Je tedy zřejmé, že jaterník má vliv na játra, plicník na plíce, srdečník ovlivňuje srdce, průtržník pomáhá při kýle a kostival při zlomenině kosti. Jitrocel zase celí rány a krvavník (dnes známý jako řebříček) zastavuje krvácení.
Zasvěcení léčivých rostlin
Do pojmenování bylin se promítla také zvířata, jejichž vlastnosti rostliny určitým způsobem vystihovaly. Příkladem může být třeba kozí nebo sloní noha, hadí mlíčí, koňské kopyto, myší ocásek...
Přetrval i starověký zvyk zasvětit vybranou rostlinu bajné postavě, což ovlivnilo hlavně latinské značení bylin. Například kosatec byl přisouzen bohyni duhy Iris, narcis sebestřednému Narcisovi a hlaváček krasavci jménem Adonis. V češtině se zachovala i jména převzatá z křesťanské mytologie, například – andělika (Angelica archangelica, lat. archangelus = archanděl), Petrův klíček (petrklíč – prvosenka) nebo Kristova koruna (pryšec). Jiného původu je čertikus (kozlík), čertova třešeň (rulík), čertovo žebro (kapraď) apod.
Lidové pověry a rituály
S léčivými účinky rostlin byly a jsou nerozlučně spjaty i některé zvyky, pověry a rituály. Lidé např. věřili, že nejúčinnější jsou byliny natrhané za Svatojánské nebo Filipojakubské noci. Věřili také v kouzlo zlatého kapradí a rostliny sbírali jen v určitou, pověrou opředenou část dne nebo noci. To se později ukázalo u mnohých bylin jako opodstatněné, protože ráno nebo v poledne sbírané rostliny mají větší podíl účinných látek.
V klášterech i za chalupou
Kromě klášterů se byliny pěstovaly také u každé chalupy a lidé je využívali jak k léčení, tak v kuchyni. Na teplo náročnější rostliny se v zimě pěstovaly v teplém chlévě (třeba rozmarýn), kde se rovněž rychlily sazenice zeleniny. První jarní byliny se přidávaly do polévek a nádivek, a co hospodyně nesehnala na zahrádce nebo v přírodě, pořídila u kořenářky nebo bylinkářky. Ty měli prostí lidé mj. ve stejné úctě jako byliny, s jejichž pomocí dokázaly tyto léčitelky vykurýrovat člověka i chovaná zvířata.
Převzato z knihy Superbyliny a upraveno
