Už zase kvetou konvalinky – a je to tak trochu jako zázrak... Člověka napadají různé otázky. Třeba: jak vlastně rostliny vědí, že nastala doba, kdy mají rozkvést?
Délka dne a fotoperiodismus
Pro naše zeměpisné šířky je charakteristické střídání ročních období. Právě díky tomu je rok na zahradě (stejně jako v přírodě) tak pestrý: sněženky vykvétají už v lednu, sasanky vábné v březnu, mečíky začátkem léta a podzim ohlašují hvězdnice. Za to všechno můžeme poděkovat slunci.
Určujícím faktorem je totiž délka dne: ta ovlivňuje růst, kvetení i stárnutírostlin. Této závislosti vývoje rostlin na každodenním střídání světla a tmy se říká fotoperiodismus. Délka dne ovlivňuje také začátek kvetení. Přesně vzato rostliny „neměří“ dobu světla, ale délku období, kdy je tma. O načasování tvorby květů tak rozhoduje noc a kvetení citlivých rostlin může oddálit i jasný úplněk nebo třeba umístění pod pouliční lampou. Světlo, které působí na začátek kvetení, má jinou vlnovou délku než světlo využívané jako zdroj energie pro fotosyntézu.
Dlouhodenní a krátkodenní rostliny
Dlouhodenní rostliny, jako stračka, kvetou, když délka dne přesáhne 12 až 14 hodin, krátkodenní rostliny, jako jiřinky, vykvétají, když jsou dny kratší. Do které skupiny rostlina patří, je dáno geneticky. K rozlišení jara a podzimu jsou zapotřebí dva po sobě následující různě dlouhé cykly světla a tmy. Kromě toho existují neutrální rostliny, jako brambořík nebo sedmikráska, na jejichž kvetení nemá délka dne a noci žádný vliv. Proto také chudobka kvete prakticky po celý rok. Takových rostlin je v naší přírodě asi pětina.
Přesné načasování kvetení dále ovlivňují také teplota a průběh počasí. Příroda si tedy navzdory výzkumu těchto vysoce komplikovaných pochodů nenechá úplně nahlížet do karet.
