Terakota, nebo také terra cotta, znamená pálená hlína a se zahradou ji pojí pěstební nádoby, které jsou typické zejména pro anglický viktoriánský sloh, francouzskou Provence nebo středozemní bylinky.
Jak vzniká terakota
Při výrobě terakotových květináčů, džbánů, truhlíků a jiných nádob se využívá hnědá jílovitá hlína s příměsí vápence, která se po zpracování dlouho a při vysokých teplotách vypaluje, až získá charakteristickou oranžovohnědou barvu. Díky výpalu jsou předměty z terakoty velice odolné vůči vnějším vlivům. Časem navíc získávají určitou patinu, která zvyšuje atraktivitu a efekt terakoty.
Pěšiny z přírodního kamene vysypané kačírkem
Výhody a nevýhody terakoty
Kromě svého vzhledu a odolnosti má terakota ovšem i jiné přednosti. Vzhledem ke své pórovitosti může pálenou hlínou procházet vzduch i voda. Kořeny rostlin vysazených do terakotových nádob tak mohou lépe dýchat. Stěny květináčů také dokážou odvádět přebytečnou vlhkost z půdy, stejně jako ji třeba po určitou dobu zadržovat. Terakotové nádoby jsou rovněž těžké, což brání jejich převrhnutí. Využívají se hlavně venku, ale je možné do nich vysadit i pokojové rostliny.
Rostlinám náročnějším na vláhu může ovšem terakota za horkého počasí odebírat vláhu, proto je nutné je zavlažovat častěji. Při nízkých teplotách mohou také květináče z pálené hlíny prasknout.
