Právě teď, kdy se o petrkovském „zámečku“ zase hodně mluví, je možná vhodná příležitost si tehdejší výlet připomenout a přidat pár fotografií, které se tenkrát do časopisu nevešly.
Dějiny petrkovského zámečku i zahrady, která jej obklopuje, se začaly psát v první polovině 18. století. Původně se tu rozkládal formální francouzský park: prostor rozdělený pískovými pěšinkami na čtyři přesné čtverce osazené domácími i cizokrajnými dřevinami, jejichž skladba ani dnes nezapře ruku zkušeného zahradníka. V době, kdy tu básník nacházel slabiky, slova a sloky o domově, přírodě i věcech, které člověka přesahují, však tvář zdejší zahrady už byla o poznání jiná. Francouzská dokonalost ustoupila síle přírody a prostor, jemuž dominovaly stromy a keře, se pomalu začínal podobat spíš rozvolněným anglickým parkům.
Nejmilejší útočiště
„Když tatínek jen trochu mohl, byl na zahradě,“ vzpomíná básníkův syn Jiří Reynek. Vnímal ji velmi citlivě a právě odtud, z důvěrně známého a blízkého prostoru, pochází řada námětů, které lze nalézt v jeho textech i výtvarných dílech. „Tatínkovo poetické vidění zahrady krásně vystihuje báseň Živá loď,“ doplňuje mladší syn Daniel.
Nejmilejší útočiště si básník našel v malém altánu, napůl skrytém mezi vzrostlými stromy, který tu stál už od dob francouzského parku. „Protože tatínek byl plachý, často se do altánku „zašíval“ na celé hodiny. Když jsme byli děti, brával nás tam a četl nám pohádky, Erbena... Rád tam trávil odpoledne, četl a asi i psal – ale většina básní vznikla v kuchyni, časně ráno. Tatínek totiž vstával kolem druhé ranní, v době, kdy všichni kolem spali, a právě v téhle denní době většinou psal,“ vypráví Daniel Reynek.
Odlehlý užitkový kout
Nejen poezií je však básník živ: a Bohuslav Reynek se uměl chopit motyky a rýče právě tak zručně jako tužky. Rád si pochutnal na francouzských jídlech, a aby zajistil zásobení domácí kuchyně potřebnými surovinami, založil v odlehlejší části zahrady užitkový kout, pro nějž se vžilo pojmenování nová zahrada. Měl tu „šparglovnu“, nejrůznější druhy fazolí, spoustu méně běžné zeleniny, s láskou se staral také o ovocné stromy: kdoule, mišpule či jabloně... To vše ale sloužilo jen pro potřeby domácnosti. „Ekonomické vytěžování zahrady tatínek rád neměl,“ připomíná Daniel Reynek. „Nestál o finanční užitek a vlastně ho i trochu uráželo, když jeho maminka otrhala zdejší rybíz a prodávala jej.“
Provence na Vysočině
Ostrůvkem klidu a potěšení byla zahrada i pro manželku Bohuslava Reynka, francouzskou básnířku Suzanne Renaud. Zvlášť v prvních letech, kdy nemluvila česky a jen těžko přivykala drsnému klimatu Českomoravské vysočiny, tu trávila spoustu času: říkávala dokonce, že zahrada jí zachránila život. Návštěvník, který by sem zabloudil, by paní Suzanne nejspíš našel až vzadu, v rohu zahrady na kamenné lavičce vyhřívané sluncem a obklopené modravým porostem barvínků – na místě, jejž nazývala „moje Provence“.
Nelehké časy
Prosluněnou idylu, napůl ukrytou za kamennou zdí parku, přerušila válka. Petrkovský zámeček zabrali Němci a Reynkovi se museli přestěhovat do nedaleké Staré Říše, k nakladateli Josefu Florianovi. Zeleninovou zahradu vypásl dobytek, záhony zarostly buřinou... Ani časy, které přišly po válce, nebyly lehké.
Dnešní atmosféra zahrady je jiná než ta, kterou si Jiří a Daniel Reynkovi pamatují z dětství. Nejvyšší stromy už přerostly špičku věže, jiné pokácel čas. Ani ty však nezmizely beze stopy: z lípy, kterou přednedávnem shodil vítr, vytvořil místní farář Jakub Med jednoduchou plastiku, která dokonale zapadá do zdejšího uvolněného prostředí. Nenalakované, hrubě opracované dřevo kousek po kousku hoblují déšť, vítr a mráz, a postupně je tak vracejí přírodě.
Zahrada k světu
Byl by ale omyl domnívat se, že péči o petrkovskou zahradu převzaly živly. O to, aby stále vypadala k světu, se stará především Jiří Reynek. Semena budoucích květin a keřů vybíral z indexů botanických a zámeckých zahrad či zahradnictví. Teprve když vyklíčila a potvrdila, že obstojí ve zdejších podmínkách, našel pro ně místo. Tak se během let rozrostla sbírka okrasných trav, přibyla katalpa i různé druhy jeřábů, tisovec, borovice bělokorá nebo rdesno.
Jaro otvírá kruh narcisů, který je pravděpodobně pozůstatkem dávné francouzské úpravy. Potom se pod stromy rozprostře koberec sasanek, rozkvetou sadové i popínavé růže, plamenky i plaménky či zimolez a pod stromy náprstníky nebo barvínek. Hluboko do podzimu svítí červené klasy rdesna objímavého spolu s plody rakytníků, brslenů či kalin. Pořád je na co se dívat.
Stále je co dělat
Nějakou dobu se pod stromy pásly ovce, ale kromě nízce okousaných pasek po nich zůstal i úporný porost bršlice a kopřiv. Dalo to spoustu práce, než se je podařilo zdolat – hlavně s pomocí motyky a červenolistého plicníku, který rychle zarostl uvolněná místa. Mnoho práce je i s odstraňováním náletových dřevin, které rok za rokem znovu klíčí...
Je vůbec čas si na zahradě v klidu sednout a jen se tak dívat? „Ale ano, čas by byl. Jenže když už jsem na zahradu přišel, stejně jsem nevydržel jen tak sedět. Vždycky bylo potřeba něco udělat...“ zavrtí hlavou Jiří Reynek a vyhlédne z okna do slunného podzimního dne. Staré listy se pouštějí větví a po obloze tiše táhnou oblaka jako bílí psi...
