Paní Romana prožila dětství na pražských Vinohradech a na Žižkově a po svatbě se přestěhovala k manželovým rodičům do domku na okraji Prahy. Ten pochází ze 30. let minulého století a náleží k němu malá zahrada, které je tudíž už zhruba 100 let. Původně se o ni starala babička, která s rodinou také žila.
Romana se zpočátku věnovala rekonstrukci pokojů, které dostali s manželem k dispozici, o zahrádku zájem neměla. „Ta byla navíc rozpůlená – o polovinu se starala manželova maminka a o druhou jeho babička. Babičce jsem sice se zahradou občas pomáhala, ale nadšená jsem z toho nebyla. Mohla jsem jen sem tam vytrhnout plevel, ale ne se realizovat,“ vzpomíná dnešní spolumajitelka krásné zahrady.
Všechno se změnilo o povodních v roce 2002
Prostor dostala až o povodních v roce 2002. Pracovala blízko pražské Florence, její pracoviště bylo zatopené, a tak byla nucena zůstat měsíc doma. Měla volno, a protože babička na zahradu už nestačila, předala ji Romaně. „V srpnu 2002 jsem tak poprvé samostatně kopla do zahrádky a začala ji budovat podle svého,“ říká Romana s tím, že zahrada však zůstala i nadále rozpůlená, protože druhá polovina připadla švagrové.
Romaninu část zahrady tvoří rohová předzahrádka o ploše 74 m2. Z přízemí domku, kde s manželem, psem a dvěma kočkami dnes žije, na ni má tudíž výhled. „V podstatě jde o dva pruhy půdy, široké zhruba tři metry, které se nacházejí mezi domem a plotem,“ objasňuje.
Rohovou zahrádku tvoří dvě podlouhlé části pozemku kolem jižní a západní strany domu. Obě strany sousedí s ulicí, a drátěný plot tak poskytoval minimum soukromí. Mimochodem: kapradina, kterou vidíte v popředí fotky, je v zahradě ještě po původní majitelce a podle Romany je jí minimálně 40 let.
Kvůli soukromí je zahrada obestavěná zdí
Předzahrádku odděloval od ulice dříve drátěný plot, takže do ní bylo ze všech stran vidět. A ačkoli paní Romana ani její manžel nejsou příznivci betonových zdí, dospěli po čase k rozhodnutí zahrádku obezdít. Důvodem byl nedostatek soukromí. Paní Romana navíc přijde v práci do kontaktu s mnoha lidmi, a proto si od nich chtěla trochu odpočinout.
Strohý beton potřeboval ale ozelenit, a proto se Romana rozhodla na ni upevnit žebříky, po nichž se budou pnout plaménky. Těm se ale moc nedařilo, a tak když viděla na internetu ptačí budky, rozhodla se pro ně. „Stloukla jsem je ze starých opršelých prken a původně měly sloužit jen jako dekorace. Po pár letech se ale ukázalo, že v horní budce má hnízdo čmelák,“ popisuje nadšeně Romana.
Zahrada vznikala postupně a stále se vyvíjí
A jak její nová zahrada vznikala? „V hlavě jsem měla spoustu nápadů, vysazovala jsem rostliny, které se mi líbily na maminčině zahradě v zahrádkářské kolonii, a sázela je tak, jak mi to vyhovovalo,“ vypráví Romana. Zahrada tak vznikala postupně a stále se vyvíjí. „I dnes po dvaceti letech s rostlinami stále šachuji a když něco odroste, přesazuji to jinam. Příroda si navíc dělá, co chce, a to mě baví: zahrada žije vlastním životem, mění se, a proto je stále na co koukat.“
To dokládá i malé jezírko obložené kameny, v němž žijí tři karásci a občas se k němu nastěhuje i žabka. Na zahradě vznikla i malá tůňka se zurčícím pramínkem. „Je to malé nenáročné a příjemné. Létají sem vážky a dobře se u toho sedí,“ říká Romana.
I poslední fotka z malé zahrádky dokládá, že k tomu, aby vám na zahradě něco kvetlo, nepotřebujete velký prostor.
Odlišné podmínky: u domu slunce, u plotu stín
Zahrada je sice malá, ale překvapivě různorodá. „Jedna strana předzahrádky je orientovaná na jih a druhá na západ. Ke stěnám domu praží sluníčko, ale okolo je téměř dvoumetrová zeď a ta zase tvoří stín,“ ozřejmuje podmínky na zahradě Romana. U domu proto vytvořila záhony se suchomilnými rostlinami, jako jsou levandule nebo perovskie. Pod letitým šeříkem v rohu zahrady a podél plotu se nacházejí zase stinné partie, kam téměř nezasvítí sluníčko, a daří se tu bohyškám, čechravám, hortenziím nebo dlužichám.
Zmíněné rostliny patří k Romaniným oblíbeným, ale má ráda i růže, plamenky, kopretiny, okrasné traviny, kobercové rostliny, které se dobře rozrůstají... Na co si naopak nepotrpí jsou jehličnany. Z dřevin tu proto roste zmíněný šeřík, převislá, asi dva metry vysoká moruše bílá a malá meruňka pěstovaná v nádobě. Moruše, jejíž dlouhé větve se sklání až k zemi, krásně plodí. Paní Romana z plodů někdy dělá džem, ale jinak je sezobou ptáci. Užitkovou část zahrady tvoří i vyvýšený záhon, kde rostou bylinky, rajčata, cukety a papriky.
Téměř bezúdržbová zahrada? Ano, jde to
Půda byla na zahradě v minulosti špatná, spíš prach, ve kterém nic nerostlo. Postupnou kultivací, dodáváním živin z kompostu a mulčováním se však oživila a její kvalita trochu zlepšila. Velkou výhodou je podle paní Romany podzemní nádrž, která vznikla z dřívější žumpy a dnes slouží ke schraňování dešťové vody. „Jsou do ní svedené okapy z celého domu a voda nám nedošla ani v nejsušším létě,“ pochvaluje si.
I tak se snažila naučit zahradu žít bez zálivky, a docela to prý funguje: když nezaleje, nic se nestane, a zalévá tak jen za horka. „Vím, že bezúdržbová zahrada neexistuje, ale mně se k ní podařilo dost přiblížit,“ říká majitelka, podle níž ani další péče o zahradu není náročná. „Na jaře jen uvedu zahradu do sezony a pak sem tam vytrhnu plevel, něco zastřihnu nebo zasadím. Dnes už se na ní věnuji spíš pití kávy a čtení knížek a zahradu si chci hlavně užívat, ne na ní neustále pracovat,“ odhaluje jednoduše hlavní smysl dnešních zahrad, který mnohým z nás stále uniká.
