Vyrůstala jste v malé obci na Slovensku. Hraje zahrada roli ve vašich vzpomínkách?
Zahrada je zásadní, je to prostor, svoboda v objevování… je to vnímání koloběhu života. Na Slovensku jsme měli tři dvory: ten co byl před domem, tam jsme si hráli, běhali, v létě sáňkovali. Druhý byl hospodářský za domem, chovali jsme slepice, prasata, pracovali na zahradě a ve skleníku. Do práce nás rodiče pravidelně zapojovali. A třetí dvůr byl divoký ovocný sad se starou stodolou, ten byl takovým únikem z reality. Bylo vždy co objevovat. Je to moje dětství.
Před časem jste s rodinou odešla z Prahy na vesnici. Nechybí vám město?
Do města se pravidelně vracíme, někdy sólo, buď já, nebo manžel kvůli pracovním povinnostem, nebo kultuře, a někdy jedeme celá rodina. Nechali jsme si malý byt, který jsem koupila před 13 lety, dnes je naším azylem v Praze i pracovním místem.
Jaký je příběh vašeho krásného domu, ve kterém žijete? Znáte jeho historii?
Historii celkem známe, základ domu, plášť, je původní ze 16. století. Jsou to tlusté kamenné zdi, 90 cm široké, díky tomu často říkáme, že náš dům, je takový náš hrad. Ten kámen dodáva pocit bezpečí, uzavřenosti před světem, je to takový pocit ochrany. Co víme, dům v minulosti asi dvakrát vyhořel, pak se vystřídalo několik majitelů, kteří ho různě upravovali.
K domu patří i zahrada. Je v původním stavu, nebo musela projít nějakými změnami?
Zahrada byla pěkná divočina. Byla hodně zanedbaná protože poslední roky se o dům nikdo nestaral a všechno hodně zchátralo. Zahrada byla na některých místech plná odpadků, zarostlá ostružinami… První rok jsme vlastně zahradu jen čistili.
Máme tady velmi vzácný ořešák, kterému je možná i 200 let, pod ním je kopaná studna, která je jediným zdrojem vody. Je to pro nás takové posvátné místo. Je tam velmi silná energie klidné síly. Ten strom s námi vlastně i komunikuje, máme takový zážitek… Na jeho nejsilnější větvi jsme měli houpačku pro děti… a asi po dvou letech ta větev začala jakoby „krvácet“, odkapávala z něj tekutina oranžové barvy. Tak jsme hodně googlili, vypadalo to, že strom je napadený parazitem. Ale nešlo nám do hlavy, proč jen jedna větev, a najednou nám došlo, že mu možná vadí (jak už je starý a vysílený), že ho dráždíme houpačkou a nemá klid. Tak jsme houpačku přemístili a ten ořešák se do dvou týdnů úplně zacelil a uzdravil.
To je neskutečně zajímavý příběh, až dechberoucí. A co pro vás zahrada vůbec celkově znamená? Někdo v ní vidí prostor pro to, aby se realizoval v zahradnických pracích, jiný si raději jen sedne na lavičku a odpočívá…
Zahrada má pořád charakter divokosti :-D Nemáme rádi uhlazené prostory… pořád zahradu poznávame a tvoříme ji postupně, více méně pokus-omyl. Kde se čemu daří. O zahradu se stará převážně manžel, já si zasadím vždy jen nějaké kytičky nebo bylinky, já se na ní nenadřu… Spíš se jí snažím nacítit, pozoruju jak se chová, jaká zvířata nám v ní žijí.
Máme už dva roky užovku ve skalce, občas proběhne ježek, jeden rok u nás ve střeše bydlel plch, který nahlas chrápal :-D Večer je to divočina… běhají vesnické kočky, kuny, myši, naše kočky to vše hlídají, někdy se slušně poperou. Jsem ráda, že to žije… nemám ráda sterilní prostředí. Snažíme se tak vytvořit dobré podmínky ptáčkům, hmyzu, motýlům a podobně.
Máte i užitkovou zahradu pro pěstování zeleniny?
Zeleninu zatím pěstujeme jen v truhlících, jako takovou zábavu pro děti, aby poznaly, jak vše roste. Upřímně já k tomu moc nemám vztah (třeba to věkem přijde :-D), ale vzhledem k tomu, že manželova mamka je velká zahradnice, máme spoustu sezónní zeleniny, protože nám ji přinese. Takže já nemusím :-D Miluju kytky, na jaro se vždy velmi těším na tulipány.
Máme advent. Je to pro vás čas pro zklidnění, nebo doba plná shonu?
Je to tak půl na půl, jako každý se snažím stihnout vše, co je potřeba…ale zároveň už vím, že když to nestihnu, nic závažného se nestane. Těším se, že se sejde rodina ze všech stran… to je totiž to nejdůležitější.
Dodržujete na Štědrý den nějaké tradice?
Ano, je to takový mix česko-slovenských tradic, křesťansko-ateistických, plus toho, co jsme zavedli jako „novinky“. Jde hlavně o respektování se navzájem, každý to má nějak a chceme, aby měl u nás každý kousek těch svých Vánoc.
Věnujete se fotografování, přičemž ale vyvoláváte fotografie speciálními metodami platynotypií a kyanotypií. Můžete nám je, prosím, trochu představit?
Jsou to staré fotografické techniky, někdy nazývané jako alternativní. Každá výtisk je ruční práce, každý obrázek je tak originál. Vyžaduje to trochu praxe, hodně trpělivosti, organizace, času a soustředěnosti. Kyanotypie (modrotisk) je mnohem jednodušší i cenově dostupnější, platinotypie je vzácna technika, které se věnuje jen hrstka fotografů, obsahuje drahé kovy jako palladium a platina… Celý proces je dost alchymistický a velmi citlivý na jakoukoliv chybičku.
Co nejraději na fotografiích zachycuje?
Mám různá období. Kdysi jsem začínala stylizovanými portréty lidí, kamarádů, herců. Pak byla cestovatelská fotografie, pak hodně syrová dokumentaristická a dnes hledám vnitřní klid v přítomnosti. Mám ráda makrosvěty, kytky, struktury… okamžiky, které trvají jen chvíli.
Vím, že vaše fotografie lze zakoupit na vašich stránkách. Budou je moci naši čtenáři vidět třeba i na nějaké výstavě?
Vzhledem k tomu, že je to i pro mě nový svět, dostávám se pomalu s obrázky na různé akce. Podle toho, jak přicházejí a jak to cítím. Výstava jednou určitě bude, ale teď nějak nejsem schopná říct kdy. Obrázky se teď dost točí, takže pořád něco vyrábím a jsem šťastná, že se to lidem líbí a pořizujou si je do svých domovů. Na výstavu budu potřebovat asi víc času. Po Novém roce bych chtěla doplnit ještě jednu alternativní techniku, Van Dyke… aby to bylo pestré :-)
