Je o vás známo, že jste holka z Prahy a vyrostla jste v malém hostivařském bytě. Vždycky jste si přála mít zahradu?
Spíš asi ne. Než jsem měla syna, přišlo mi docela v pořádku žít ve třech v malém bytě na Jižním Městě. To se změnilo, když nám do života měla vstoupit ještě dcera, najednou bylo jasné, že ve dvoupokojovém bytě by bylo soužití náročnější, a já si uvědomila, jak je pro mě zahrada důležitá a že bych chtěla žít v domě, kde bychom měli všichni svůj prostor.
Jak jste se s tou velkou změnou popasovali? Bylo to pro vás osobně těžké?
Připadalo mi to naprosto přirozené. Hned jsem se zamilovala do pocitu vyjít brzy ráno bosou nohou na terasu a na trávník, žít venku, hrát si s dětmi na zahradě. Během dlouhého období zimy se samozřejmě z těchto benefitů stává tak trochu malé prokletí, protože i když si děti chtějí vyběhnout hrát si ven, je potřeba je důkladně obléct, aby byly za pět, deset minut zase zpátky. (smích)
Chápu! Vaše zahrada mi připadá velká tak akorát a má zajímavé rozložení. Jak byste ji popsala vy?
Naše zahrada není svojí rozlohou moc velká, ale splňuje všechny požadavky pro velkou rodinu. Je tu mnoho krásných zákoutí, ale i spousta neudržovaných míst (smích) a takových, kde si děti často rády hrají a jsou spokojené. A to je pro mě nejdůležitější.
Máte naopak nějakou část zahrady, kde hledáte útočiště vy sama?
Rozhodně. Miluji naši terasu s dřevěnou pergolou, která je obrostlá Vistárií a poslední roky náletem černého bezu, a přestože se nachází na jihozápadní straně domu, nádherně na ní profukuje, a tak je to skvělé útočiště v horkých dnech. Potom mám ještě svou oblíbenou lavici v přední, jihovýchodní části zahrady, kde je na jaře a na podzim nádherné slunné místo a v létě se sem naopak přesouvám k večeru, kdy už na zadní terase podsvěcuje slunko, zatímco tady je krásný stín a chládek.
Zajímá mě, co je ten kruhový domek poblíž bazénu?
To je finská kota. Je to stavba, která je běžně k vidění ve Skandinávii a původní majitelé si ji tu nechali postavit. My ji využíváme jako ohniště s kruhovým sezením, zvenku to není zřejmé, ale uvnitř je docela velká a útulná. Na jaře a na podzim je to naše velmi oblíbené místo, chodíme sem opékat buřty nebo na Silvestra děláme přechodový oheň a rituálně v něm pálíme přání do nového roku. Je to skvělé místo, když je venku fujavice nebo i mráz, moc rádi se jdeme všichni zachumlat do tohoto domečku k ohýnku.
Co rostliny na vaší zahradě, pěstujete něco? Staráte se hodně o to, aby vaše zahrada byla krásná a „jedlá“?
Co se týká zeleně, trávníku a rostlin, přála jsem si pěstovat zeleninu od semínek, rozmnožovat rostliny a okopávat záhony. Velkým životním vzorem mi byla má babička z otcovy strany, která bohužel odešla ještě před tím, než jsme se přestěhovali do domu. Přesto z jejího života čerpám dodnes a stále vzpomínám na své dětství strávené na její obrovské zahradě na Ostravsku.
Babička byla profesí zahradnice a ve všech směrech její práce zasahovala do jejího života. Pamatuji na ty malé rostlinky rajčat, paprik a okurek, které pěstovala v plastových obalech od jogurtů a smetan a zabíraly celý okenní parapet, a ještě i obrovský stůl. Stejně tak si vybavuji, jak s pečlivostí okopávala nemalé políčko brambor, a jak jsem jí jako dítě ochotně pomáhala.
Nejvíc jsem milovala, když jsme u ní jako děti začínaly letní prázdniny. Pole bylo plné hráškových lusků a kedluben, dozrávaly maliny, jahody, někdy byly ještě i třešně. Tu její zahradu jsem opravdu zbožňovala. A jako bonus chovala slepice, krůty, králíky, občas i kozu nebo prase a pro mě dětství u ní bylo jako ráj. Její kuchyň byla maličká, ale ona v ní každodenně spravedlivě rozdělovala zbytky jídla všem zvířatům včetně potulných koček, které žily na jejím slamníku. Vedla obyčejný život, vstávala se slepicemi, aby je šla i uprostřed tuhé zimy bosa v holínkách vypustit a nakrmit, a taky moc ráda a skvěle vařila. Poctivá a sezónní jídla, ve kterých bylo vždy něco z její vlastní zahrady. Tak tohle pro mě byl vlastně takový celoživotní vzor.
A daří se vám vést zahradu tak, jako to dělala vaše babička?
Vůbec ne, bohužel. Přestože jsem kdysi toužila i po těch slepicích, dneska jsem ráda, že jsem došla sebepoznání relativně včas a slepice nemám. (smích) Někdy mám snahu, někdy mě to i niterně trápí, ale oproti mé babičce nejsem tak akční. A taky asi nemám tolik přirozených vloh a potřebného vztahu k rostlinkám. Když jsme se nastěhovali, musela jsem zahradu předělat k obrazu svému. Přibyly záhony podél hranic pozemku, zasázela jsem ovocné stromy, máme švestku, jabloň a meruňku, později jsem pořídila ještě morušovník. Letos v dubnu všechno přemrzlo, ale jinak se moc těšíme z plodů stromů. Baví mě pozorovat, jak ta zeleň roste, že ten proces můžu sledovat, ale není pro mě priorita naši zahradu přehnaně opečovávat.
Letos se mi přemnožila meduňka, a tak máme jeden záhon, který byl původně určený k pěstování hrášku nebo salátům, úplně přeplněný touto bylinkou. A vlastně mi to výrazně nevadí, jsem spokojená s tím, že je zahrada zelená a kvete, létají okolo včelky a hlavně, budeme mít celou zimu čaj! Ano, to ještě dělám po vzoru té své babičky, že suším bylinky na půdě a z toho se taky moc raduji. Každoročně máme černý bez, občas kopřivy nebo chodíme s dětmi na heřmánek.
Také pravidelně dosazuji jahodníky a vloni přibyl ostružiník, z toho jsem měla letos velkou radost, protože plodů bylo opravdu hodně. Pěstuji ještě také maliník, rybíz a keř vinné révy. Mám ráda tuhle „divočinu“, která nevyžaduje víceméně žádnou péči. Na stejné bázi mi fungují bylinky, to mám taky hodně ráda, brzy zjara vyraší pažitka a celé léto mám přísun petržele, kterou většinou zvládnu i nastříhat na zimu do mrazáku. V zásadě jsem řekněme zahradník pohodář. Nedávno mě ale překvapila cibule, kterou jsem na jaře zasadila a zapomněla na ni. Ona přesto vyrostla, není moc velká a mám pocit, že už zase přemrzla (smích), ale vidím za tím tu trochu své snahy.
Zdá se, že je na vaší zahradě stále co vylepšovat, že?
Ano, mám s ní ještě mnoho plánů, bohužel víc, než mám energie. Většina dnů je zaplněná běžnými povinnostmi okolo dětí a domu, zahrada je pro mě báječný a nenahraditelný bonus, za který jsem moc vděčná, ale bohužel mi nezbývají síly a čas se jí věnovat tak, jak by zasloužila. Mně to ale docela stačí, snažím se být skromná a hledat radost v maličkostech, proto jsem spokojená, když se občas vůbec zasnažím a třeba zasadím do truhlíku letničky. Jsem spokojená, když nám do levandulí létají včely, čmeláci a motýli, někdy jenom sedím a pozoruji ten bzukot. Na jaře se těším, když rozkvetou keře zlatého deště, v dubnu obdivuji, když vylezou tulipány a narcisy, které jsem kdysi náhodně zasadila do trávníku podél plotu, a v květnu chodím čichat šeřík. Na podzim ráda poslouchám šustění vysokých travin ve větru, o ty se zrovna starám docela ukázkově, protože se mi po celý rok moc líbí a nevím proč, ale ráda o ně pečuji. Na podzim je svážu provázkem do krásných svazků a na jaře je sestříhám a pak pozoruji, jak znovu obrazí a narostou.
Někdy bych si přála golfový trávník, automatickou závlahu, perfektní mix květin v truhlících, dokonale zastřihnuté keře a zahradu bohatou na ovocné i zeleninové plody. Zároveň ale respektuji vlastní možnosti a mým přáním je, aby nám zahrada hlavně dobře sloužila a dobře se nám na ní žilo. Když nám na ní něco dozraje nebo vykvete, je to pro mě už jenom příjemný bonus.
Více o knize Kateřiny Suchánkové se dočtete na www.mnohamamy.cz.
