Vlčí bob mnoholistý (Lupinus pollyphylus), známý hlavně jako lupina nebo vlčina, se v Čechách objevil koncem 19. století. Naše babičky měly lupiny často plné předzahrádky, ať už jejích šlechtěných kultivarů s květy v pastelových barvách, nebo plané formy s modrofialovým květenstvím.
Ze zahrádek se ale lupina často dostávala do okolí, kde “zvlčila”. K jejímu šíření přispěl i výsev podél železnice, kde zpevňovala náspy, nebo využití jako meliorační rostliny.
Rozkvetlé lupiny působí v přírodě malebně, svou přítomností ale mohou ohrožovat jiné rostliny.
Lupina vylepšuje půdu, což může být problém
Lupina patří k bobovitým rostlinám, na jejichž kořenech žijí hlízkové bakterie, které dokážou vázat vzdušný dusík a přeměnit ho na dusičnany. Obohacují tak půdu přirozenou cestou o dusík, čehož se využívá např. při zeleném hnojení – kořeny bobovitých druhů půdu prokypří, obohatí o dusík, zelený pokryv záhonu zabrání zbytečnému odparu a zaplevelení a po zarytí půdě prospěje i zelenou hmotou.
A právě snadné šíření a paradoxně i schopnost vázat vzdušný dusík (a tím vylepšovat kvalitu půdy) stojí za nelibostí, kterou lupina u ochránců prostředí a ekologů vyvolává. Mění totiž přirozené podmínky podhorských a horských rostlinných společenstev, které rostou na chudých půdách. Původní a často vzácné rostliny tak s postupným rozšiřováním lupiny mizí. Zvláště v chráněných oblastech je proto vlčí bob považován za nevítanou invazivní rostlinu.
Lupina poutá i pozornost hmyzu. Vzhledem ke stavbě květu ji navštěvují zejména čmeláci.
Lupina je skromná kráska, které neodoláte
Po určitém útlumu v pěstování se lupina dnes vrací zpět do zahrad. Pěstuje se jako letnička nebo víceletá trvalka. Dorůstá do výšky 80, ale i 150 cm. Vytváří silné stonky, dlanitě dělené listy a mohutná květenství jednobarevných i dvoubarevných květů žluté, růžové, modré a fialové barvy (existuje mnoho barevných variací), které rozkvétají postupně a zdobí zahradu po dlouhou dobu. Po odkvětu lze navíc rostlinu seříznout a dočkat se tak druhého, i když slabšího kvetení. Plody jsou lusky.
Pěstování lupiny je jednoduché. Má ráda slunná a polostinná místa s propustnou půdou. Nevyhovují jí jen přemokřené nebo naopak příliš suché půdy a slunné úpaly a ve stínu nepokvete. Hnojení nepotřebuje, na chudých půdách jí ale prospěje. Přesévá se sama, ale pokud ji chcete vysít i na jiná místa v zahradě, učiňte tak od března do června. Kvetení nastává obvykle od června, podle odrůdy a stanoviště, a po případném seříznutí může trvat až do září. Hodí se zvláště do zadních partií květinových záhonů, ale vynikne i jako dominanta v popředí.
Lupina bílá stojí oproti sóje polovinu, proto ji v potravinách často nahrazuje.
Lupina jedy obsahuje, ale i odstraňuje
Lupina, planá, šlechtěná i její kříženci, obsahuje v různé míře jedovaté alkaloidy. Zvláště nebezpečná jsou semena rostliny. Obsažené látky poškozují nejčastěji nervový systém, játra a srdce. Otrava se projevuje špatným polykáním a sliněním, po němž může nastat ochrnutí a bezvědomí. Při pozření již deseti semen je prognóza na záchranu nepříznivá. Ačkoli vlčí bob sám obsahuje jedovaté látky, využívá se jako rostlina, která dokáže absorbovat, a tím i odstraňovat pesticidy a různé jedy z půdy.
V obchodech se zdravou výživou se můžete setkat s lupinovou moukou. Ta však pochází z jiného druhu lupiny, konkrétně lupiny bílé (L. albus) a v kuchyni se uplatní samostatně nebo ve směsích pro bezlepkovou dietu.
