Žampion zápašný neboli pečárka zápašná (Agaricus xanthoderma)
Jedovatý žampion zápašný roste téměř celoročně, nejčastěji od května do listopadu. Jedná se o mírně jedovatou, stopkovýtrusnou houbu z čeledi pečárkovitých, kterou můžete běžně potkat nejen na vlastní zahradě, ale i na loukách, pastvinách či v lesích. Často se objevují ve skupinách nebo v čarodějných kruzích v městských parcích, kde však naštěstí většinu lidí odrazuje od sběru představa, jak nad pěkný bílý klobouček houby zvednul nožku některý z venčících se psů.
Jak vypadá žampion zápašný a jak ho rozeznat od jedlého
Žampion zápašný má matný a lysý klobouk bílé až krémové barvy. Klobouk měří 5-15 cm v průměru, má kuželovitý tvar s plochým středem, v mládí je uzavřený, válcovitý. Lupeny na spodu klobouku jsou v mládí růžové, později hnědé. Třeň pečárky zápašné je válcovitý, na bázi někdy mírně ztluštělý s blanitým prstencem.
Stopa po poranění klobouku i nožky, nožem nebo nehtem, rychle a výrazně žloutne. Po 10-20 minutách rána zešedne a vrátí se do původní, matné podoby. Jedlé druhy žampionů po škrábnutí nevykazují žádnou reakci, i když i u nich může místo po delší době lehce zažloutnout.
Při rozeznávání žampionu zápašného od jedlých druhů se také můžete spolehnout na svůj nos. Jedlé druhy příjemně voní, většinou po anýzu nebo po hořkých mandlích. Žampion zápašný většinou páchne po fenolu (karbolu, dezinfekci). Jedná se o zápach, často označovaný jako pach nemocnice.
Nebezpečnost žampionu zápašného
Plodnice žampionu zápašného obsahuje termostabilní toxiny ve všech stádiích vývoje, jedovatost tedy nemizí ani po důkladném povaření houby. Otrava se projevuje během 1-3 hodin po požití houby, nevolnostmi, křečemi žaludku a zvracením, méně často i průjmy.
Které další žampiony jsou jedovaté
Stejnou chromově žlutou reakcí na poranění i fenolovým zápachem se projevují i další jedovaté druhy žampionů neboli pečárek, a to pečárka Pilátova, pečárka perličková a pečárka koroptví. Mladé plodnice je možné zaměnit i se smrtelně jedovatou muchomůrkou zelenou.
Zdroj:https://www.myko.cz/clanek301/; Jedovaté houby, Kubička – Erhart (1980)
