Dožínky byly (a dodnes v některých krajích jsou) oslavou ukončení žní a poděkování přírodě za její dary. Lidé byli vděční, že dostali všechnu úrodu z polí úspěšně pod střechu stodol a věděli, že mají dostatečné zásoby na zimu. Oslava byla také zároveň odměnou pro obyvatele vesnic za tvrdou dřinu, kterou v horkých dnech zažívali všichni společně na obdělávaných polích.
Dožínky slavili již staří Keltové. Oslavy začínaly již začátkem srpna, zhruba v polovině mezi letním slunovratem a podzimní rovnodenností. Lidé z prvního obilí semleli mouku a upekli chléb, kterému druid požehnal a po kousku rozdělil všem obyvatelům vesnice. Poté následovaly trhy a zábava. Keltské dožínky zvané Lughnasad můžete v dnešní době zažít například ve skanzenu v Nasavrkách.
Dožínky jsou pohanskou oslavou pilné práce a úrody
V našich krajích se dožínky slaví už od dob pohanů a jednotlivé rituály a zvyky se kraj od kraje liší. Například první a poslední snop obilí býval věnován bohům úrody. V některých oblastech poslední snop obilí lidé nazývali baba, dědek, nevěsta, stará nebo žebrák – snop oblékli do starých šatů, ozdobili pentlemi, květinami a posadili na povoz, který z pole odvážel poslední úrodu.
Společnou tradicí dožínek je ale určitě pletení obilných věnců, do nichž děvčata vážou všechny druhy obilí, které na polích hospodář pěstoval. Do věnce se pak vplétají luční květy, jeřabiny, ale třeba i malé ovoce. Dožínkový věnec pak vybraná dívka předává hospodáři. Po jeho předání následovala oslava doprovázená muzikou a bohatou hostinou, kterou připravil hospodář.
Dožínkový věnec se pak uchovával v síni až do Štědrého dne, kdy býval součástí svátečního stolu. Po vánočních svátcích se roztrhal, sláma se dala dobytku a obilí z klasů se uchovalo do jara, kdy se přidalo do osiva jako rituál požehnání úrody. Jinde se zrní z věnce přidávalo do vánočního pečiva nebo dalo slepicím pro dobrá vajíčka po celý rok.
V polovině 19. století byly dožínky slaveny prakticky na celém českém území, postupně však tato tradice doznívala. Na počátku 20. století byly organizovány především Agrární stranou a zahrnovaly průvody selské jízdy a tančení české besedy. Původní pojetí dožínek tak zaniklo a staly se zábavnou a společenskou akcí. V dnešní době se rádi k tradicím našich předků vracíme, a proto typické dožínkové slavnosti můžete navštívit nejenom ve skanzenech, ale i přímo ve městech. Města se touto formou snaží upozornit na důležitost českého zemědělství a zároveň motivovat mladou generaci ke studiu zemědělských oborů.
A jak je to u vás? Slaví se ve vašem okolí dožínky? A jaké tradice se ve vašem kraji dodržují? Podělte se s námi v komentářích.
Zdroje: www.ceskazceska.cz; M. Kindlová, M. Boledovičová: Tradinář; vydavatelství Smart Press, 2019.
