Dnes, když už svou roubenku se zahradu má, a k tomu spokojenou a zdravou rodinu, paní Iloně píšou lidé, že tohle byl kdysi i jejich sen, ale že si ho už nesplní. „Tohle by mě nikdy nenapadlo. Když jsme před dvaceti lety sháněli někoho, kdo nám postaví roubený dům, měla jsem pocit, že jsem skoro jediná, kdo po něčem takovém touží. I proto bych ráda lidi inspirovala, ať si jdou za sny,“ říká paní Ilona.
Když je vám dvacet a všechno si vyřizujete sami
Ale pěkně od začátku. „Ještě jako bezdětní jsme s mužem měli příležitost žít ve starém skromném stavení, kde bylo potřeba pomáhat babičce. Prožili jsme tam více než pět krásných let, přestože jsme nic neměli a téměř vše šetřili na roubenku. Všechna ta práce okolo stavení, pěstování rostlin i chovu zvířat nás nesmírně bavila a byla pro nás obohacující,“ začíná vyprávět paní Ilona.
Cesta k vysněné chaloupce ale nebyla jednoduchá. „Jenom pozemek jsme sháněli asi tři roky. Nakonec jsme koupili nám dobře známý, o kterém jsme věděli, jak je suchý, kamenitý a větrný, ovšem na pěkném místě,“ říká majitelka s tím, že bylo jasné, že vytvořit tady plodící zahradu nebude snadné. „Když si dneska vzpomenu na ty začátky. Bylo nám dvacet a všechno jsme si zařizovali sami. První stavební povolení na inženýrské sítě, další na vrtanou studnu, potom konečně na domek a přilehlé stavení a spoustu dalšího. Nebo jak bylo tehdy těžké sehnat někoho, kdo roubenku vůbec postaví. Od té doby tu vzniklo tolik firem, dnes si stačí jenom vybrat. My toho navíc dělali na stavbě dost sami,“ vzpomíná paní Ilona. Ale podle ní platí, že čím těžší to člověk má, o to větší má potom radost.
Moudrost a vyprávění babičky vydá na celý život
Umístění stavby na pozemek má vliv na to, jak potom celek působí. „Já chtěla domem rozdělit zahradu na dvůr, kde se například řeže dřevo, a větší plochu za domem s ovocnými stromy, keři, políčkem, jezírkem, loukou,“ popisuje paní Ilona.
„Zahradu jsem měla vysněnou podle vzoru našich babiček. Takovou, která působí přirozeně, nenásilně zapadá do okolního prostředí, kde stále něco kvete, plodí a mění se. Roste v ní vše, a přesto není zanedbaná, v rohu zahrady rostou třeba kopřivy, ale vám tam nějak nevadí, protože jsou užitečné a plné housenek babočky,“ říká naše průvodkyně. „V tomto ohledu mi byla velkým učitelem moje babička. Z její moudrosti a vyprávění budu čerpat asi celý život. Dříve měli lidé ke všemu větší vztah, k rostlinám, půdě, ke zvířatům, k přírodě, a tudíž cítili, co potřebují.“
Co v zahradě udělat s místy, kde neroste ani tráva?
Už jako dítě milovala paní Ilona vše okolo zahrad, zahradničení a přírody. Podle svých slov sama šla a hodiny vydržela plít nebo pěstovat kde co. „Tohle místo nás ovšem hodně naučilo. Byl to velký rozdíl oproti té staré zúrodněné zahradě, kde jsme předtím žili. Tady převážně na jílu a kamení moc možností nebylo,“ ukazuje. „Zúrodnit takovou plochu kompostem, tak jak je to známé, by trvalo spoustu let. Nutilo nás to vymýšlet nové možnosti.“
Co ale udělat s místem, kde občas neroste ani tráva? Jak to udělat, aby bylo plodné, živé, držela se v něm vláha? „Na jedno takové místo jsem začala házet bio odpad z kuchyně i ze zahrady, z nějž pak pěkně vyrostly staré brambory a daly dobrou úrodu. V tu chvíli bylo jasno a celé vyprahlé místo se začalo plnit rostlinným odpadem, cenným materiálem, díky kterému v přírodě vzniká nejúrodnější část půdy – humus. A v místě, kde dříve nerostla pořádně ani tráva, dnes roste všechno,“ objasňuje majitelka.
Plamének na slunném a chráněném místě u domu
Část potravin si rodina dnes vyprodukuje sama
„S některými plodinami jsme soběstační – česnek, cibule, brambory, mrkev, pastinák, řepa, pór, dýně, mangold místo špenátu, fazole, kukuřice, brokolice. S některými zatím částečně – rajčata, zelí, květák, hrách. Nejvíce je však různého ovoce, to se vždy snažím všemožně uchovat na zimu.
Náš jídelníček přizpůsobujeme tomu, co jsme schopní vypěstovat. Moučné kukuřice meleme na mouku a přidáváme k pšeničné, jíme ačokču, listové zeleniny, zvykli jsme si jíst více dýně i fazole. Pěstujeme si postupně i čím dál více obilí. Na maso chováme králíky. Plzáků nás zbavují kachny indičtí běžci, myší kočky. Ale hlavně život okolo všemožně podporujeme,“ vypráví paní Ilona.
Kukuřici 'Malované hory' mele paní Ilona na mouku a přidává k pšeničné.
Pečujte o půdu, ona vám to bohatě vrátí
Když paní Ilona vidí, jak je dnes půda na mnoha místech vyčerpaná, připadá jí stále těžší na ní něco přirozeně pěstovat. „My o ni začali pečovat, obnovovat a chránit a ona nám to bohatě vrací. Posledních několik let už ani neryjeme, námi vytvořená zemina je stále kyprá, je v ní plno života, po sklizni pouze přikrýváme mulčem.“
Když zjistila, že se takovým udržitelným způsobem hospodaření lidé už zabývají, a dokonce mu dali název „permaculture“, byla nadšená. „Nejvíc mě nadchlo, kolik mladých lidí permakultura dnes oslovuje a kolik z nich se k pěstování vrací,“ říká.
Na zahradě paní Ilony je dobře nejen lidem.
Návod na spokojený a šťastný život je prostý
S mužem se paní Ilona dohodla, že bude ženou v domácnosti. „Je to pro mě práce, kterou mám moc ráda. Pěstuji, sklízím, zpracovávám pro rodinu s láskou ty nejčerstvější a nejlepší plodiny. Mám čas z nich vařit chutná zdravá jídla. Nemusím ve spěchu kupovat potraviny, o kterých ani nevím, odkud jsou a co obsahují. Žádné potraviny nevyhazuji. V klidu vychovávám děti. Žijeme si tak spokojeně a skromně už přes dvacet let,“ vysvětluje paní Ilona.
Podle ní vždy vzhlíželi k předkům, jak málo toho potřebovali ke spokojenému životu a brali si z nich příklad. „Ne, člověk toho moc nepotřebuje, aby byl šťastný. My nikdy neutráceli za zbytečnosti a raději investovali do koupě pozemků. Za tu dobu, co tu hospodaříme, se nám narodily čtyři děti. Není nám lhostejné, co tu pro ně a pro jejich potomky po nás zůstane. Doufám, že plodná pestrá krajina,“ přemýšlí nahlas majitelka zahrady.
Plánů má s mužem ale ještě spoustu. „Na podzim si vezmeme první pozemek orné půdy a budeme v ní vysazovat remízek s původními keři, ovocnými stromy, kvetoucí loukou, políčkem... Snad se nám podaří vytvořit další příjemné místo k životu, kam se budeme rádi vracet,“ uzavírá své vyprávěné paní Ilona.
