Starší listy čemeřicím průběžně odstraňujte – předejdete tak rozvoji černé skvrnitosti, a zároveň pak lépe vyniknou jejich květy.
Kvůli kýchání se jeden čas prášek z kořenů čemeřice přidával i do šňupacího tabáku.
Foto: Shutterstock
V přírodě roste jen necelých 30 druhů čemeřic (Helleborus). Jelikož se mezi sebou čemeřice ale velice dobře kříží, vznikají při jejich šlechtění nové a nové kultivary.
Čemeřici (Helleborus) se také někdy říkalo kýchavka, protože prášek namletý z kořene čemeřice po přičichnutí dráždil sliznice a vyvolával kýchnutí. S kýchnutím pak měly z těla odcházet i zlé síly.
Kromě psychických problémů měla čemeřice léčit i epilepsii nebo gynekologické obtíže. Dnes se už v lidovém léčitelství nevyužívá.
A pokud se stane, že se ke květům čemeřice včely nedostanou (přece jen kvetou už v lednu), dokáže se rostlina v případě nouze opylit sama.
Keltové čemeřici (Helleborus) používali ale i k léčbě domácích zvířat. Rostlinu třeba zavěšovali do chlévů, v nichž měla od chovaného dobytka odhánět zlé duchy.
Jedovatost čemeřic (Helleborus) je známá už odedávna. Například Keltové ji využívali při výrobě šípového jedu určeného k lovu zvěře.
Další ze zajímavostí čemeřic je jejich opylení. To zajišťují běžně včely. A právě kvůli nim kvetou čemeřice tak dlouho – aby si je za teplejších dnů stihly včely najít.
Ve starém Římě se tomuto jedu říkalo helleboro, od čehož byl pravděpodobně odvozen latinský název čemeřice –Helleborus.
Čemeřice (Helleborus) kvetou leckde už od poloviny zimy a dokážou kvést i několik měsíců.