Václavky si libují v chladnějším a vlhčím podzimním počasí. Obvykle se v lesích začínají hojně objevovat od září do listopadu, někdy až do prosince, nejčastěji však právě kolem svátku svatého Václava, který se slaví 28. září. Pojďme se podívat na tyto fascinující organismy, které v sobě spojují kulinářský požitek, trochu tajemna i ekologickou hrozbu.
Jak poznat václavky (Armillaria)
Václavky náleží mezi parazitické houby, které se vyznačují medově zbarvenými kloboučky a rostou v trsech na pařezech, kmenech a kořenech živých i mrtvých stromů. V České republice se nejčastěji setkáváme s václavkou obecnou (Armillaria mellea) a václavkou smrkovou (Armillaria ostoyae). Pro houbaře jsou václavky vítaným úlovkem. Jejich chuť je výrazná, lehce nahořklá a připomíná lískové oříšky. Jsou výborné na smažení, do polévek nebo na nakládání do sladkokyselého nálevu. Je však důležité, před konzumací václavky důkladně tepelně upravit. Syrové nebo nedostatečně povařené způsobují nepříjemné zažívací potíže.
Václavky mohou způsobit v lese škody
Václavky jsou fascinujícím příkladem složitosti přírodních systémů. Na jedné straně poskytují potěšení houbařům a plní důležité ekologické funkce, na druhé straně mohou být vážnou hrozbou pro lesní porosty. Z ekologického hlediska mají václavky důležitou roli v lesních ekosystémech. Rozkládají mrtvé dřevo a uvolňují živiny zpět do půdy. Zároveň však mohou být i nebezpečnými parazity, zejména pro oslabené stromy. Napadené stromy postupně chřadnou a mohou i uhynout.
Pro lesníky tak představují václavky významný problém. Mohou v lesích způsobit rozsáhlé škody, zejména v monokulturách. Napadené stromy je často nutné pokácet, aby se šířilo šíření infekce. Ochrana před václavkami je velmi obtížná, protože se šíří podzemními rhizomorfy, což je typ trvalého podhoubí, které připomíná kořeny rostlin.
Fascinující svět václavek
Václavky jsou známé svou schopností vytvářet rozsáhlé podzemní sítě. Jejich podhoubí může pokrývat obrovské plochy a spojovat mnoho stromů. Největší známý organismus na světě je právě podhoubí jedné z václavek, václavky temné (Armillaria ostoyae), v Oregonu (USA), která pokrývá plochu přes 900 hektarů a je stará přes 2400 let.
Václavky stojí za pověrami o lesních bludičkách
Václavky mají velmi zajímavou schopnost, zvanou bioluminiscence. Za tmy mohou jejich hyfy (houbová vlákna) slabě světélkovat. Tento jev byl v minulosti zdrojem mnoha pověr a legend a pravděpodobně stojí i za všemi pověstmi o lesních bludičkách. Stejné nazelenalé světlo produkují i známé světlušky. Na světě je popsaných asi 100 tisíc druhů hub, ale schopnost bioluminiscence má pouhých 71 z nich.
Zdroj: https://living.iprima.cz/zahrada/vaclavky-jsou-jedovate-houby-presto-je-jime; https://www.kouzlolesa.cz/l/svetelkujici-houby/
