Eva Hudečková (rozená Trejtnarová) vystudovala na DAMU obor herectví. Pamatujeme si ji z krásných filmových, televizních a divadelních rolí. Ještě jako studentka si zahrála ve svém prvním filmu „Zločin v dívčí škole“. Poté se její filmografie rozrůstala o zásadní role její kariéry. Zářila třeba v seriálech „Byl jednou jeden dům“ či „Kamenný řád“. Uměla však zahrát i komediální role. Dodnes jsou populární komediální filmy „Jak utopit doktora Mráčka“, „Zítra to roztočíme, drahoušku“, „Což takhle dát si špenát“. Nezapomenutelnou roli dostala od režiséra Jiřího Adamce v seriálu „Sanitka“. Připomeňme i skvělé výkony v dabingu, kde se její hlas a práce s ním staly talentovanou a ceněnou součástí české dabingové školy.
Pro svoje životní postoje roku 1984 opustila hereckou branži, odmítala role v dílech poplatných normalizační propagandě. Její fyzická krása a herecký um se na filmových plátnech a televizních obrazovkách začaly objevovat již jen v reprízách. Vtělily se však do světa fantazie, vnitřních pocitů a životních postojů hrdinů z jejích knižních románů, neboť Eva Hudečková se po opuštění herecké profese stala úspěšnou spisovatelkou. Její první román „Bezhlavá kobyla“ byla kritikou i čtenáři nadšeně přijata. Od té doby patří ke stálicím české literatury. K filmu se však vrátila ještě několikrát, když napsala scénáře na motivy svých knih např. "Bratříček Golem", seriál „O ztracené lásce“ a mnoho dalších. Zatím poslední román s poetickým námětem„Veselice“ vyšel roku 2021.
Za svůj umělecký přínos je Eva Hudečková držitelkou mnoha ocenění v dramatické i literární oblasti. Od roku 1977 je provdaná za světově uznávaného houslového virtuosa Václava Hudečka, který je nejen jejím manželem, partnerem, kamarádem, zpovědníkem, ale hlavně spolehlivým přítelem.
Poezie dětství
Paní Evo, jaké máte vzpomínky na dětství? Byla jste městské dítě nebo jste vyrůstala v zahradě rodičů, prarodičů? Kdo vás učil milovat a poznávat svět a přírodu?
Moje babička pocházela z venkova, od raného dětství jsem u ní trávila každé léto na vesnici v jižních Čechách, nedaleko Černovic u Tábora. Nepamatuji se, že by mě někdo z mých blízkých učil lásce k přírodě, myslím, že jsem ji měla v krvi, stejně jako oni jsem se cítila být její součástí. Venkov měl tehdy svérázné, poetické kouzlo a budil úctu, lidé dřeli v potu tváře a byli dobrými hospodáři, jejich obětavost a pokora prospívala mezilidským vztahům, půdě i zvířatům. Mléko, máslo, smetana, vajíčka, chléb, a taky třešně, tuny třešní v sadech, na stromech kolem silnic, nasytily každého, kdo šel kolem, i ve městech jich byl dostatek, za pár korun. To byly pochoutky, o jakých se nám dnes ani nesní. Toulala jsem se krajem, chodila po úvozových cestách obrostlých keři šípkových růží s nespočtem květin, brodila se potoky a koupala se v rybnících, sbírala jsem s mými sourozenci houby, lezli jsme na nejvyšší jedle a houpali se na vršku jako opičky. Prázdniny byly plné volnosti a radosti. Babička na nás starostlivě dohlížela a učila nás přiložit ruku k dílu. Sbírali jsme lesní plody na kompoty a džemy, tahali z polomů soušky na zátop, obírali se sousedy bramborové keříky, napadené mandelinkou. Nic z divů země a nebes mi nebylo proti mysli, milovala jsem déšť a letní bouřky, byla jsem zvyklá na chudé podmínky a nepohodlí. Příroda mě vychovávala, byla pro mě čarovnou říší krásy, ponaučení a užitku, géniem, který si sám dokáže poradit, když se dostane do nesnází. Měla jsem však strach z lidí, kteří ji podceňovali a snažili se ji „předělávat“.
Máte tedy krásné vzpomínky na babiččinu zahradu. Co v ní všechno rostlo a vonělo?
Před naší chalupou byla malá zahrádka, za plotem kvetly floxy, měsíčky a karafiáty, mezi nimi heřmánek, kmín, estragon, kopr, pažitka a petrželka, na záhoncích rostla cibule, česnek, jahody. Byla tam jablůňka, hrušeň a švestka, keře angreštu a rybízu. Stačilo občas vytrhat plevel. Ovoci i zelenině se dařilo, zdejší kraj měl dostatek vláhy, nespočet rybníků sytil dešťová oblaka, všechno tu rostlo jako z vody.
Příroda je božím dílem
Jak vnímáte přírodu a zahradu dnes?
Zahrada je součástí zdravě fungujícího organismu našeho domova, zosobňuje naši sounáležitost se vším živým. Příroda je božím dílem, projevem láskyplné, tvořivé energie vesmíru. Je nejcennějším majetkem lidstva. Je povinností každého z nás ji ošetřovat a chránit, nedovolit nikomu, aby ji svévolně, ve své hamižnosti, stupiditě a pýše, ničil.
Zahrada je také vzpomínkou na přátele
Relaxujete prací na zahradě? S manželem máte úspěšné kariéry, najdete si vůbec čas na zahradničení?
Těší mě to. Mám pocit uspokojení, že něco užitečného dělám. Já si s radostí pro potěchu duše občas chvilku najdu, můj muž se těší jenom pohledem. Houslistovy ruce mají jiné zaměstnání. Máme skvělého pana zahradníka, který respektuje nespoutaný ráz naší zahrady a udržuje ji ve správné míře, aby nezdivočela.
Které místo na své zahradě milujete?
„Vzpomínkový koutek“, kde jsme se scházeli s přáteli, kteří už pobývají na nebeských pláních. U kulatého stolu pod „stromem poznání“ probíhalo mnoho zajímavých setkání, debat plných nadějných prognóz i vášnivých pří, ve jménu porozumění, upřímnosti a pravdy. Stýská se mi po nich. Někdy se mi zdá, že přicházejí za šera na návštěvu, sedávají na zídce a diví se, jak se časy mění…
Vím, že často cestujete. Prožíváte chvíle, kdy se těšíte na pohodu ve své zahradě?
Naše cesty jsou většinou pracovní, nabité povinnostmi, dlouhými přejezdy a náročným programem, takže na stesk čas nezbývá. Když si v létě dopřejeme pár týdnů dovolené, navštěvujeme známá místa v zahraničí, kde se cítíme jako doma, protože tam žijí staří přátelé, spřízněné bytosti. Takže se dá říct, že jezdíme z jednoho domova do druhého. Z trvalého do pohostinského. Je krásné vědět, že cizí svět je vám nakloněný, že jste tam vítaní a otvírají se vám dveře i lidská srdce.
Stále se setkáváte na zahradě s přáteli?
Naše generace odchází, zástup kamarádů prořídl. Upnuli jsme se k práci, které je v teplých měsících převelice, pro pořadatele je to výhodné, zejména z finančních důvodů /nemusí se v sálech topit/. Vedle Luhačovické akademie máme po celé zemi několik festivalů, turné, besed a autogramiád s mými knihami. Naše aktivity nesou název Svátky hudby a blaží nás, že nejen pro publikum, také pro nás je to oslava dobrého života. Zahrady si užíváme vzácně. Toužíme se vidět s rodinou, s milými příbuznými zatoulanými různě po světě, kteří se sjíždějí na venkov, kde jsme společně prožili kousek dětství. Na letní turné v říjnu navazuje podzimní turné, pak vánoční turné, novoroční koncerty. S přáteli se scházíme v průběhu roku, většinou v nějaké hospůdce, v pauzách mezi prací a strávíme spolu krásné chvilky. Snad, až jednou zestárneme a budeme v důchodu, se u nás zase rozproudí bouřlivý společenský život. Například i na zahradě.
Dlouhé letní túry a procházky přírodou
Jaké období na zahradě máte nejraději?
Jaro. Nemohu se dočkat, kdy všechno začne rašit a unavená zimní bezbarvost zmizí v záplavě zeleni. Je v tom tolik naděje. Mám ráda všechna roční období, z různých důvodů, každé mi přináší jiný prožitek, nabízí mi jiné možnosti, jak trávit čas. Ale vzhledem k tomu, že mě nejvíc těší procházky přírodou s mým drahým mužem, jsem teplomilná, potřebuju slunce, volnost, vůni květin, obilí, lučin a jehličí, ráda nosím lehké oblečení a vyrážím v teniskách na dlouhé túry, je mi nejbližší léto.
V zahradě Mistrovy housle nezní a nepíší se romány
Předpokládám, že Mistr Václav Hudeček na housle v zahradě nehraje… nebo je to jinak?
Máte pravdu (úsměv). Zahrada, ani ta nejkouzelnější, nedokáže vyčarovat libý zvuk z hudebního nástroje. Hudba potřebuje akustiku a venkovní prostor ji nemá. Housle bez elektrického nazvučení vůbec nezní. Slyšeli jsme několik smělých pokusů, ale výsledek byl žalostný. Pouští se do toho jen amatéři nebo úplní diletanti, ale tam jde spíš o randál než o hudbu. Můj muž má po celý rok mnoho koncertů, většina z nich se koná v chrámech nebo koncertních síních. To jsou prostředí hodná mistrovské hry a mistrovského nástroje. Nazvučení nutné pro plenér musí mít kvalitního zvukaře a kvalitní zvukové zařízení, jinak je spíš ke škodě než k užitku.
Paní Evo, jste úspěšná spisovatelka. Musíte mít na psaní absolutní klid nebo dokážete psát také na zahradě někde v koutku?
Potřebuju klid, nevtíravé světlo. Podzimní deštivé počasí a bílá zima, to je vstupní brána do zóny mé fantazie, do koncentrace. V tichosti „jdu do sebe“, jak mě nabádala moje babička. Slunce mě rozptyluje, vyhání mě ven, jsem zvědavá, dychtivá, nedokážu se soustředit. Ale už k sobě nejsem tak přísná jako jsem bývala. Nedělám si výčitky, když odložím práci a jdu ven pozorovat na nebesích například duhu.
Cestování je zdrojem inspirace a poučení
Hodně cestujete, vozíte si inspiraci ze zahraničí domů?
Ano. Inspiraci a ponaučení. Vyspělý svět si hledí životního prostředí, snaží se zastavit dílo zkázy, které způsobuje lidská arogance a chamtivost. Když projíždíte Rakouskem, neunikne vám, s jakou důsledností, účelností a vkusem horalé udržují lidská obydlí v harmonii s okolní scenérií, s tradicí, s přírodou. V čase mého dětství byla naše země nádhernou malebnou zahradou, jedinečným projevem kreativní duše národa. Bývalý režim se na její podobě neblaze podepsal řízenou výstavbou sídlišť a ohavností hospodářských staveb v krajině, současný trend pokračuje stejně zhoubně neřízenou výstavbou „každej pes, jiná ves“, trestuhodným zacházením s půdou, se zelení, s vodou. Náš zemský ráj na mnoha místech zmizel. Jaký hospodář to vzal do rukou? To jsou inspirativní otázky, na které bychom měli hledat pravdivé odpovědi a pravda by nás měla přivést k řešení. Jinak nám pšenka nepokvete, jak se kdysi říkávalo.
Jakou knihu si od spisovatelky Evy Hudečkové můžeme přečíst o prázdninách. Co připravujete pro čtenáře nového?
Poslední mojí knihou je Veselice. Pojednává o moci zla, které v honbě za mocí a za zisky neúprosně ničí mírumilovný svět, o šikaně lásky, o upadající kultuře, mravech a ryzích hodnotách života, o době, kdy se dobrý člověk stává ohroženým druhem. Je to kniha pro dobré lidi, věřím, že přijde do správných rukou. Přeji Vám a všem čtenářům z celého srdce zdravý rozum, odvahu a hodně lásky.
Milé paní Evě Hudečkové děkujeme za krásný rozhovor a poučná slova, která nás jistě inspirují k zamyšlení.
Zdroj: autorský text
