Pozemky v původní zástavbě byly nedosažitelné ať už cenově, nebo jednoduše proto, že nebyly v nabídce. Nakonec museli manželé zvolit cestu nové výstavby v “satelitu”, proti kterému měli vždycky odpor. „Na místě nových stavebních parcel jsme před jeho vznikem trávili v přírodě hodně volného času, takže nám bylo líto, že se toto místo zastavělo. Nicméně se nám podařilo sehnat pozemek, který byl relativně velký svou rozlohou (1122 m2, na víc jsme tehdy bohužel neměli) a který měl jen dvě sousední parcely. Místo třetího souseda byla louka, která dle územního plánu neměla být zastavitelná. Bohužel dnes máme místo dvou sousedů rovnou šest“, posteskla si paní Jarmila.
Důvodem stavby domu byla touha po vlastní zahradě
Zahrada byla hlavním impulzem, proč se manželé rozhodli pro stavbu domu. „Manželovi rodiče sice mají zahrádku v kolonii, kterou jsme měli i my k dispozici, ale vždycky jsme si zapomněli vzít něco s sebou, nebo se nám nechtělo jít pěšky takovou dálku atp.“, vzpomíná paní Jarmila. Touha po vlastní zahradě a ovoci, na které byla od mala zvyklá ze zahrady svých prarodičů, rozhodla o celoživotní investici.
Manželé Ledvinkovi oslovili architekty na dům i zahradu
Paní Jarmila s manželem dům nejprve vybírali z katalogů, ale velice brzy přišli na to, že aby řešení dávalo smysl a odpovídalo jejich životům, budou muset oslovit architekty.
A se zahradou to bylo vlastně úplně stejné. Jarmila sice přesně věděla, jaké květiny se jí líbí a co by na své zahradě chtěla, ale při pracovním vytížení neměla moc času studovat, co se přesně hodí na jejich pozemek, jak se co hodí k sobě a tak dále. Jak sama přiznává, neměla vůbec žádnou zkušenost s keři a stromy, pouze s trvalkami.
Podle čeho zahradního architekta paní Jarmila vybírala a co jí spolupráce přinesla?
„Moje dobrá kamarádka, Tereza Pazderová, se tenkrát ještě držela svého kopyta a věnovala se zahradní architektuře. Dost jsme si o zahradě povídaly a mně bylo jasné, že se bez smysluplného plánu s manželem neobejdeme. Díky Tereze jsme si ujasnili, co od zahrady vlastně chceme. Například jsem si myslela, že budu mít více pěstebních záhonů, ale po konzultaci jsem zjistila, že to při svém povolání nebudu asi stíhat. Takže záhonek máme jeden, aby děti viděly, že zelenina neroste v supermarketu, ale na samozásobitelství to není.“
Díky zahradní architektce Jarmila poznala spousty druhů květin a dřevin, které by sama nikdy nedokázala nakombinovat tak, jako Tereza. Do zahrady se pak snažili používat především původní keře, jako je dřín (nedaleko se nachází obec Dřínov), řešetlák, hlošina.
„Architekti jsou podle mě skvělí v tom, že ví, co vaše půda snese a co se k sobě hodí, dají vám správnou kostru zahrady, která pokvete celý rok. A pokud se s nimi domluvíte, určitě vám nechají i prostor pro seberealizaci“, nemůže si spolupráci vynachválit.
„Obdivuji lidi, kteří se podívají na pole a úplně přesně mi popíšou, jak bude dům nebo zahrada vypadat za deset let. To já tedy neumím. U některých dřevin mi dala Tereza na výběr mezi dvěma variantami, což mi vyhovovalo v tom, že jsem si mohla vybrat své oblíbené. Také jsme se domluvily na některých rostlinách, které mi třeba připomínali dětství.“
Se zahradní architektkou se manželé hodně bavili o tom, jaká zahrada má vlastně být. Jejich přáním byl koupací biotop, japonizující část, ale také původní keře pro ptáky a úrodu. Paní Jarmila s úsměvem uznává, že to s nimi Tereza neměla jednoduché. Přesto návrh zahrady dopadl na jedničku a ještě tam zůstal prostor pro majitelčinu kreativitu. Může si tedy bez výčitek do záhonů přidat „sem tam“ kytku, aniž by to narušilo celkovou koncepci zahrady. Dneska už Tereza Pazderová zahrady moc nedělá, vrhla se na ekologické farmaření na farmě Polní květy pod Řípem.
Na realizaci zahrady se manželé vrhli už svépomocí
Jak už bylo řečeno, manželé zahradu chtěli již od samého začátku. Paní Jarmila hlavně proto, aby se mohla „hrabat“ v hlíně, což jí dle jejích slov nesmírně baví. „Za člověkem je vidět kus práce, což mi v mém povolání chybí a takhle je to krásně vybalancované.“
K realizaci svépomocí je dohnala především finanční situace. „Asi každý, kdo kdy stavěl nebo rekonstruoval dům, ví, že tam nakonec “zahučí” víc peněz, než původně počítal. Nicméně i my jsme si na začátku dopřáli. Chtěli jsme velké stromy, takže jsme zakoupili vzrostlý platan a dvě sakury a nechali je zasadit odbornou firmou. Sami bychom to manuálně nezvládli a neumíme techniku kotvení stromů.“ Zbytek zahrady pak vzali do vlastních rukou. Manželé Ledvinkovi jsou oba technicky zaměření, takže vyznat se v navrženém plánu pro ně nebyl problém. Manžel paní Jarmile ještě do plánku udělal rastr o rozměrech metr krát metr, takže si vše mohla odměřit například od terasy nebo plotu. Díky technickému dozoru zahradní architektky vše zvládli na jedničku.
Manžel paní Jarmile do plánku udělal rastr o rozměrech metr krát metr, aby si vše mohla dobře zaměřit.
A co paní Jarmilu na realizaci nejvíc bavilo a co ji naopak nemile překvapilo?
„Nejvíce mě bavilo jezdit nakupovat kytky, protože ten sortiment dnes je opravdu nádherný a člověk si může vybírat z barev a kultivarů donekonečna. Samozřejmě to chce i nějaké cítění, ale to si myslím, že mi nechybí. Po realizaci asi ½ plánu jsem si i sama troufla na realizaci záhonu podél domu, který v současné době dokončuji.
Bohužel tím, že projekt domu vznikal v době, kdy ještě nebyl problém se srážkami a vedry, chyběla nám na zahradě retenční nádrž a tím pádem zdroj pro automatickou závlahu. To se nakonec ukázalo jako klíčové, protože zalévat několik desítek metrů nové výsadby manuálně prostě nešlo. Takže se z nás stali i závlaháři.“
Co má paní Jarmila na své zahradě nejradši?
„Zákoutíčka! Myslím, že na každé zahradě je potřeba mít malé zašívárničky a schovky. V domě je nemáme, chtěli jsme žít pospolu, tak se alespoň můžeme schovat na zahradě.“
Druhá věc, která se Jarmile velmi osvědčila, je nebát se místo okrasných keřů dát i rybízy, maliny, višňový keř. Dost často se jí dnes stane, že děti odmítnou svačinu a běhají po zahradě od jedné dobroty ke druhé. Má to ale svá úskalí v tom, že musela ohlídat, aby na zahradě neměli nic vyloženě jedovatého. Z nebezpečných druhů mají na zahradě pouze řešetlák, který je projímavý, takže na něm může dětem vysvětlovat, že ne všechny bobule se dají zobat.
Budování zahrady ale ještě není u konce
Manželé věří, že to důležité již na své zahradě mají hotové. Zahradní domek, pergolu, domeček pro děti. „Za všechno patří velký dík mému manželovi, který vše stavěl vlastníma rukama a musel vytrpět několik mých dobře míněných rad a vymyšleností“, směje se paní Jarmila.
„Určitě chceme ještě dosadit nějaké vzrostlé stromy. Zahrada je situovaná na západ, což znamená, že se nám díky chybějícím stínu v létě docela přehřívá interiér, takže to musíme řešit. V hlavě už mám nápad, jak to udělat, ale pro jistotu to chci konzultovat s architektkou. Jeden nikdy neví, jestli to nevymyslí lépe.“
