Věra Martinová
je absolventkou brněnské státní konzervatoře v oboru klasická kytara. Svou pěveckou kariéru začala jako host v programu orchestru Gustava Broma, záhy v dívčí country skupině Schovanky. Od roku 1986 vystupuje sólově a následuje hit za hitem: Malý dům nad skálou, Dál jen vejdi, Až na vrcholky hor, Toulavý džíny či Nebe, peklo, ráj a mnoho dalších. První album Věry Martinové vyšlo v roce 1989 pod názvem „Dál jen vejdi“. Životním milníkem bylo pro ni narození dcery Anežky v roce 1993. Zhruba rok poté vyměnila country žánr za osobitý autorský styl. Spolupracovala na různých televizních projektech, moderovala pořady, skládá hudbu. Přizvala si ke spolupráci mnoho renomovaných umělců a stále vymýšlí pro své posluchače něco nového. Za svoji kariéru vydala 14 alb. Existuje také nespočet různých kompilací. V roce 2016 vydal Supraphon exkluzivní 3 CD „Zlatá kolekce“ a pak následovalo prozatím poslední řadové CD „Meritum“. Věra Martinová je stálicí české hudební scény a kulturního světa.
Lenka Slavíková (sestra Věry Martinové)
Po Střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově vystudovala zpěv na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka. Se svou sestrou Věrou Martinovou vystupovala jako vokalistka již v její první kapele Gram. Během studia konzervatoře pracovala v Československé televizi u kresleného filmu, hrála i v divadle. Po dokončení studií na KJJ nastoupila jako zpěvačka k RK Band AUS Praha, následovalo pětileté angažmá u vokální skupiny "Dobrý večer quintet". V roce 2001 založila Agenturu 4C, a opět se vrátila ke spolupráci se svou sestrou, se kterou dalších čtrnáct let vystupovala, a také ji pod hlavičkou své agentury dodnes zastupuje.
Poetické dětství
Kde jste vyrůstaly, jaké bylo vaše dětství? Pamatujete se na zahradu, ve které jste žily?
Věra: My jsme vyrůstaly v domě s velkou zahradou společně s rodiči a prarodiči v Dobrušce. Prožívaly jsme úžasné dětství, protože naše krásná zahrada sousedí s potokem, který tehdy nebyl nijak regulovaný. Různá zákoutí a meandry potoka byly pro nás a děti z celého okolí jedno velké dobrodružství. Několikrát jsem dokonce skončila uvázaná u „mučednického kůlu“, když jsme si hrály na indiány. Když rodiče zavolaly: „K večeři!“, všechny děti se rozprchly a mě tam zapomněly. (smích)
Lenka: Dobrodružství to tedy bylo, jen se dodnes neshodneme, která z nás u toho „mučednického kůlu“ byla přivázána častěji. (smích) Naši zahradu obtékají dva potoky, které na jejím konci tvoří soutok, takže je vlastně takovým poloostrovem. Na něm vyrostlo mnoho generací dětí. Když se s nimi potkávám už jako s dospělými, vždy rádi vzpomínají na dětství, které tam prožili.
Věra: Sestra v rodném domě bydlí dál. Když za ní jedu, tak vím, že jedu domů a moc se těším. Lenka nám stále uchovává domov, jak si na něj z dětství pamatujeme. Jsem jí za to vděčná.
Magické místo
To byl jistě pro děti ráj
Lenka: Je to magické místo. S tátou jsme si vždy říkali, zda tady náhodou v minulosti nebyl pověstný vodní hrad. Sice se dodnes neví, kde přesně stával, ale ta romantická představa, že byl na naší zahradě… ta je hodně lákavá. My jsme s Věruškou strávily dětství po sousedech, tak jak to tehdy bylo běžné. Sousedovy děti byly mnohdy jako vlastní. Naši měli hodně práce a vychovávala nás babička s dědečkem. Ten zahradu miloval a my jsme tam s ním trávily hodně času. Učil nás na ní pracovat a vnímat tu nádheru kolem. Mnoho stromů, které tu rostou, nasázel právě on a já je tady nechávám dožít a vážím si jich. Navíc to jsou staré a poctivé odrůdy. Mám tady kořeny a nedokážu si představit, že bych žila jinde.
Věra: Ten vodní hrad bych raději vůbec nezmiňovala nebo ti sem přijedou archeologové a budeš mít po klidu.
Lenka: Neboj, ono se už ví, že tady nestál… (smích)
Příroda je pro nás život
Žít v Praze vás nelákalo?
Věra: Žila jsem v Praze jedenáct let a byla jsem tam nešťastná, protože jsem byla zvyklá na volnost a kontakt s přírodou. Cítila jsem se uvázaná jako u psí boudy. Tak jsem se přestěhovala na okraj Prahy. Nemůžu prostě bez přírody žít. Často jezdím domů do Dobrušky za Lenkou, chodíme spolu a její fenkou Runou na procházky nebo jezdíme na kolech. Já sama zahradu nemám, pouze terasu. A tak se vždycky těším na společné chvíle, kdy spolu vyrazíme ven.
Jak Lenka vyzrála na slimáky
Věro, máte čas pomáhat Lence na zahradě?
Věra: Většinou jí pomáhám na podzim hrabat ořešákové listí. Kdo má na zahradě ořešáky, ví, jak to na podzim vypadá. Lenka ani pomoc nevyžaduje, protože od náročného pěstitelského zahradničení dávno upustila. Vždy jí zeleninu zlikvidovali slimáci, a tak se s nimi Lenka rozhodla bojovat metodou jejich vyhladovění. Moc se jí to však nedaří. I když tady nemají nic k žrádlu, stejně všude lezou a nejvíc tedy Lence na nervy. (smích)
Lenka: Náhodou jsem vymyslela způsob, jak na ně vyzrát. Mám pod pergolou umělý trávník, a i když tam nejsou rostliny, přesto tam slimáci lezou, asi si drbat břicha. Ráno tam občas najdu nějaké chcíplé, takže si představuju, že si to břicho ubrousili, a to těm potvorám tedy trochu přeju. (smích)
Stromy, které dýchají nostalgií dětských let
Jak vaše zahrada vypadá?
Věra: Na naší zahradě rostou už především stromy a tráva, kterou Lenka seče traktůrkem. Dívat se na ni, jak s ním drandí jako Fittipaldi, je docela zábavné. To, jak umí obkroužit ty stromy… obdivuji ji, to bych asi nezvládla!
Jaké stromy na zahradě pěstujete?
Věra: Máme na ní především staré odrůdy jabloní, které vysadil ještě děda. Jablka z nich jsou hodně bio, protože je neošetřujeme chemií. Jsou tam i Ontária, která jsou ideální na pečení, takže štrůdl si občas upečeme. Ale jsme si vědomy toho, že bychom obě toho sladkého moc neměly, tak nám jablka často zůstanou až do pozdního jara.
Lenka: Myslím si, že k pečení je potřeba chlapa! Sice ne na výrobu, ale na konzumaci určitě. Vlastně, proto my už moc to sladké nepečeme, protože bychom si to s chutí samy snědly a následky bychom si také nesly samy. (smích)
Terasa je místo klidu
Máte na zahradě koutek, kde si s chutí sednete a odpočíváte?
Lenka: Nechaly jsme si u domu postavit terasu s pergolou, kde máme již zmiňovanou umělou trávu, která přirozeně navazuje na přírodní trávník. Ano, často tam sedáváme, koukáme do zahrady s výhledem na našeho ochránce - starý ořešák, který pro nás moc znamená a užíváme si to.
Zvláštní znamení
To zní jako příběh. Proč je pro vás starý ořech tak důležitý?
Lenka: Na zahradě rostly dva ořešáky, jeden starý a ten druhý o něco mladší. Byly tu s námi snad odjakživa. Pamatujeme si je z dětství, urostlé stromy, které vysadil děda, se zahradou dýchaly a poskytovaly nám báječný stín. Předloni přišla letní bouřka a v té smršti se ten mladší ořešák vyvrátil a padal k zemi. Ten starší ho svojí korunou zachytil a tím nám zachránil dům, protože by na něj možná strom padl. Shodou okolností jsem pár dnů před touto událostí z oblaků na nebi nafotila krásná andělská křídla. Dodnes to beru jako znamení. Starému ořešáku jsme obě vděčné. Svojí silou pravděpodobně zabránil neštěstí a ochránil nás i náš domov.
Věra: Jeho síla nás udivila, spíš bychom řekly, že problém bude mít starý strom než ten mladší. Vůbec si nedovedu představit, kdyby tady nestál. Když se sem vracím, vždy k němu zajdu, opřu se o něj, sednu si do jeho stínu, vypnu celý svět a relaxuji. Myslím, že má pro nás léčivou sílu a dodává nám energii. Je to prostě náš dobrušský ochránce.
Každá máme svůj strom
A ostatní stromy?
Věra: Dočetla jsem se také, že podle Keltů je mým stromem jeřáb. Takže teď v přírodě hledám jeřáby a víc vnímám jejich krásu a rozmanitost. Je jich totiž mnoho druhů.
Lenka: Nedávno jsme za Dobruškou jely na kolech kolem nově vzniklého zahradnictví a tam jsme si pořídily aronii, což je vlastně také jeřáb. Ségra ji dovezla na kole domů a já jsem ji pak zasadila na zahradě. Je to takový symbol našich společných kořenů spjatých s rodným místem.
Leni, a k vám se hodí jaký strom?
Lenka: Podle Keltů je to už zmiňovaný ořešák, ale ještě bych za sebe volila vrbu. Také ji na zahradě máme. Tatínek kdysi zasadil vrbovou pomlázku, ta se uchytila a už tady s námi roky dýchá a žije. Protože prosychala, tak jsem ji letos musela nechat rapidně ostříhat. Tak to jsou tedy asi moje stromy, prostě ořešák a vrba. Já si myslím, že se ke mně dokonale hodí.
Kytky patří k našim oblíbeným rostlinám
Stromy jsme probraly a co kytky, jaké máte rády?
Věra: Mám ráda všechny, které jsou voňavé, třeba keře jasmínu, kaliny, šeřík, miluji konvalinky a z těch ušlechtilých pochopitelně růže. Mimochodem i jeřáb je z čeledi růžovitých, jak jsem se někde dočetla.
Lenka: Líbí se mi všechny sezonní, které právě nakvétají. Od sněženek, které se ještě klepou na sněhu až po podzimní jiřiny.
Věra: Když spolu procházíme zahradu,vždy se na konci jara zastavíme u rozkvetlých pivoněk. Milujeme jejich vůni. Jsou to pivoňky, které na zahradě ještě sázela maminka, a tak nám ji připomínají.
Lenka: Je to přesně tak. Já jsem ještě vysadila voňavé floxy, které pěstovávala babička a z nostalgie je tady mám také.
Dobroty z dětství
Obě vzpomínáte na krásné dětství, které jste zažily na zahradě s rodiči i prarodiči. To jistě máte vzpomínky na nějaké dobroty, které vám maminka a babička vařily
Věra: Děkuji za tuto otázku, protože k našemu dětství pochopitelně patřily vůně i chutě dobrot z naší kuchyně, které jsme cítily už z dálky, když jsme se hladové vracely domů z našich dobrodružství. Maminka a babička byly skvělé kuchařky. I z úplně obyčejných surovin dokázaly připravit doslova hostinu. Když zavřu oči, tak si vybavím bramborové placky s bešamelem.
Několikrát jsme si je s Lenkou připravily, byly sice dobré, ale ty od babičky nám kdysi chutnaly víc. Asi tam scházela ještě jedna ingredience: láska, kterou jsme jako děti od svých nejbližších cítily.
Lenka: Já dodnes peču například piškotovou buchtu podle receptu mamky, která byla výborná kuchařka i cukrářka. Všichni jsme žili v domě tak nějak blízko a společně, byli jsme velká rodina. Každý víkend jsme měli kynuté buchty. Maminka také dokázala upéct a zdobit nádherné dorty na naše narozeniny. A jaké uměla vánoční cukroví, lepší nedělal nikdo na světě! Mám po ní celý sešit úžasných receptů.
A prozradíte nám nějaký dobrý letní recept?
Lenka: Do dnešní uspěchané doby se určitě hodí rychlá a jednoduchá piškotová buchta. Navíc zpracujete ovoce, které vám na zahradě zraje od jara až do podzimu.
RECEPT NA PIŠKOTOVOU "BUCHTU" (se sezónním ovocem)
1 sklenička cukru krupice + 1 vanilkový cukr, 3/4 skleničky oleje, 1 sklenička mléka, 4 vejce, 1 prášek do pečiva, 1 sklenička hladké mouky, 2 skleničky polohrubé mouky a špetka soli
Cukr, sůl, vejce a olej rozšleháme (použít lze klasický tyčový nebo metlový šlehač), přidáme mléko a mouku, do které jsme před tím zamíchali prášek do pečiva. Na vymazaný a polohrubou moukou vysypaný plech nalejeme těsto a od okrajů po střed poklademe sezónním ovocem co vám právě dozrálo na zahradě. U nás začínám rebarborou, pokračuji mixem jahod s rebarborou - to je vynikající kombinace. Pak dozrají třešně, na podzim následují švestky a kruh se uzavře jablky z našich jabloní. Pečeme cca 45 - 50 minut na 180 °C (klasická elektrická trouba).
Věra: No vidíte, a to jsme vám říkaly, že nepečeme sladké. (smích)
Lenka: Ale pečeme… (smích)
Co chystáte pro své fanoušky, kde se spolu můžeme potkat?
V příštím roce budeme slavit moje půlkulatiny, takže chystáme spoustu koncertů. Ty zahájíme 30. března velkým vystoupením v Lucerně. Další informace si najdete na našich stránkách https://www.martinova.cz/.
Zdroj: autorský text
Naše krásná zahrada děkuje Věře a Lence za krásné povídání o jejich zahradě a za důvěru, kterou nám daly. Velice si toho vážíme!
